Harry Potter a Kámen mudrců: Nostalgie, pohoda a rodinná atmosféra

Absolutní srd­cov­ka. První potte­rov­ku mám moc rád, a to tak, že bych mohl vět­ši­nu pro­mluv reci­to­vat spa­t­ra, bez odchy­lek a ješ­tě ve stej­ném duchu, v jakém je pro­ná­še­jí posta­vy. Neberte mě špat­ně, nejsem žád­ný Potterhead. Knihy jsem četl, dob­ré, teč­ka. Zbylé fil­my jsem viděl, někte­ré byly faj­no­vé, někte­ré míň.

Pouze však k tomuhle se opa­ko­va­ně vra­cím, když chci nasát tro­chu té bra­da­vic­ké poho­dy, Hagridova dob­rác­ké­ho dabin­gu a snad i Brumbálovy víry ve svě­to­vý hap­pyend – to vše oči­ma jede­nác­ti­le­té­ho lehce zakřik­nu­té­ho hrdi­ny, kte­rý prá­vě obje­vil svět čar a kou­zel. Důvodem je prav­dě­po­dob­ně to, že prv­ní Harry Potter je dale­ko více rodin­ný film, než něja­ká tuc­to­vá nadu­pa­ná fan­ta­sy jíz­da, jíž se série v závě­reč­ných dílech (bohu­žel?) sta­ne.

Tahle sku­teč­nost mu ovšem neu­bí­rá na ceně – prá­vě nao­pak: dodá­vá mu urči­té kouz­lo. Kouzelnému dojmu – kte­rý je mimo­cho­dem kou­zel­ný – také napo­má­há, že zde vlast­ně tak doce­la nejde o život. Je tu samo­zřej­mě něja­ké napě­tí a akce, ale v popře­dí se drží jede­nác­ti­le­tý Harry a jeho život. Přijde mi, že sou­běž­ně s tím, jak v násle­du­jí­cích dílech začí­ná postup­ně při­tu­ho­vat, vše je stá­le vel­ko­le­pěj­ší, akce stá­le pompéz­něj­ší, vytrá­cí se ze ságy její původ­ní grá­cie. Svůj podíl na tom jis­tě má i při­ro­ze­né stár­nu­tí hlav­ní­ho hrdi­ny, jeho zváž­ně­ní. Je mi jas­né, že násle­du­jí­cím fil­mům tro­chu křiv­dím.

Neměly to vůbec leh­ké, pří­běh měly jas­ně dán a také nemoh­ly do sto­pá­že narvat všech­no, co se vešlo do knih. Popravdě... pořád mají dale­ko více kouz­la, než ta nová „zví­ře­cí sláta­ni­na“, ani prv­ní díl mi moc neu­ča­ro­val, dvoj­ku jsem po třech nezda­ře­ných poku­sech zapu­dil. Ale to už je hádám do jiné recen­ze. Zkrátka a dob­ře: Harry Potter a Kámen mudr­ců má zaslou­že­né mís­to v mé top­ce, tře­ba­že to není kdo­ví­ja­ký spek­tá­kl. Anebo mož­ná prá­vě pro­to.

---