Krajina ve stínu – Recenze – 40%

Dosud všech­ny fil­my reži­sé­ra Bohdana Slámy (např. Divoké vče­ly, Štěstínebo Bába z ledu) byly komor­ní­mi lid­ský­mi dra­ma­ty ze sou­čas­nos­ti, jejichž hrdi­no­vé se zabý­va­li urči­tý­mi osob­ní­mi pro­blémy, exis­ten­ci­ál­ní­mi sta­rost­mi nebo nesnad­ným živo­tem vyplý­va­jí­cím z jejich soci­ál­ní­ho záze­mí. Jeho nové dra­ma Krajina ve stí­nu je jiné – jde o výprav­ný a náklad­ný sní­mek, jenž se zabý­vá trau­ma­ty národ­ní his­to­rie, je nato­čen čer­no­bí­le a věnu­je se v rozpě­tí od kon­ce tři­cá­tých do pade­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí osudům mno­ha oby­va­tel jed­né pohra­nič­ní ves­ni­ce, kte­ří byli semle­ti ději­na­mi, stří­da­jí­cí­mi se reži­my i sebou navzá­jem.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Děj Krajiny ve stí­nu je inspi­ro­ván sku­teč­ný­mi pří­běhy lidí, jejichž národ­ní iden­ti­ta se růz­ně pro­mě­ňo­va­la v závis­los­ti na tom, jak se posou­va­ly hra­ni­ce kolem jejich rod­né vsi, kte­rá byla původ­ně rakous­ká, násled­ně čes­ko­slo­ven­ská, pak chví­li němec­ká, a nako­nec zno­vu čes­ko­slo­ven­ská. Ve výsled­ku se tak zhru­ba polo­vi­na obce hlá­si­la k Československu a dru­há polo­vi­na k Německu a všich­ni se sna­ži­li nějak při­způ­so­bit stří­da­jí­cím se reži­mům, kte­ré vždy nahrá­va­ly buď jed­něm, nebo dru­hým. V tom­to ohle­du se film zao­bí­rá nejmé­ně dva­ce­ti posta­va­mi, mezi nimiž prak­tic­ky žád­ná nevy­stu­pu­je jako hlav­ní a asi jen u dvou z nich má jejich pří­běh ale­spoň nazna­če­ný něja­ký dra­ma­tic­ký oblouk – jinak napros­tá vět­ši­na pří­tom­ných repre­zen­tu­je jen výraz­ně zjed­no­du­še­né lid­ské typy, jež slou­ží k vykres­le­ní roze­kla­né komu­ni­ty jako tako­vé.

V pra­xi se to pro­je­vu­je tak, že jed­not­li­ví hrdi­no­vé Krajiny ve stí­nujsou jed­no­roz­měr­ný­mi rekvi­zi­ta­mi defi­no­va­ný­mi téměř výhrad­ně jen svou pří­sluš­nos­tí k urči­té­mu náro­du a pří­pad­ně i něja­kým pří­bu­zen­ským vzta­hem k něko­mu dal­ší­mu, při­čemž v mimo­řád­ných pří­pa­dech se dozví­te i jejich povo­lá­ní, ale jinak už nic. Jejich moti­va­ce k růz­ným činům se až na výjim­ky odví­je­jí pou­ze od his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu, kte­rý je však ve fil­mu pří­to­men jen ve for­mě stří­da­jí­cích se titul­ků s leto­poč­ty. Jejich cho­vá­ní a uva­žo­vá­ní se mís­ty mění sko­ko­vě ze scé­ny na scé­nu, pod­le toho, jak to po nich v tu chví­li vyža­do­val scé­nář, ne že by za tím byl vidět něja­ký prů­běž­ný pro­ces, jenž by tu změ­nu ospra­vedl­ňo­val. Vzhledem k počtu postav je logic­ké, že se kaž­dé z nich dosta­lo na plát­ně jen mini­mál­ní­ho pro­sto­ru, násled­kem čehož divá­ci vidí jen urči­té stříp­ky z jejich slo­ži­tých osu­dů, jimž nicmé­ně chy­bí kauza­li­ta, kte­rá by osvět­lo­va­la onen slo­ži­tý vývoj, jímž muse­la kaž­dá z nich nut­ně pro­jít.

Většina postav se tudíž sta­la šab­lo­no­vi­tý­mi věšá­ky na ste­re­o­typ­ní kli­šo­vi­té dia­lo­gy, k nimž si není mož­né vytvo­řit jaké­ko­li cito­vé pou­to, a nevzni­ká tak důvod je lito­vat, když jsou tře­ba někte­ří z nich zabi­ti a z děje nadob­ro zmi­zí. Při sle­do­vá­ní fil­mu pocho­pi­tel­ně lze cítit něja­ké emo­ce, ty jsou však povět­ši­nou jen reak­cí na to, že je tře­ba zrov­na na někom páchá­no bez­prá­ví nebo se něko­mu ubli­žu­je – a je cel­kem jed­no, kdo ubli­žu­je komu. Snímek se navíc ve svém sdě­le­ní prak­tic­ky nedo­sta­ne dál než k tezo­vi­té­mu opa­ko­vá­ní toho, že nacis­mus a komu­nis­mus bylo svin­stvo, kte­ré v lidech pro­bou­ze­lo zlo, jež je pod­ně­co­va­lo cho­vat se k sobě nelid­sky a páchat vše­li­ja­ká zvěr­stva. Což je ostat­ně také to jedi­né, s čím je divák ve fil­mu od začát­ku do kon­ce kon­fron­to­ván, a to v mno­ha a mno­ha vari­a­cích.

Děj sním­ku sestá­vá z vyhro­ce­ných roz­mí­šek mezi sku­pi­na­mi ves­ni­ča­nů, kte­ří si jdou po krku nej­pr­ve kvů­li židov­ské otáz­ce a poté ješ­tě drs­ně­ji při vypo­řá­dá­vá­ní se s Němci po skon­če­ní vál­ky, při­čemž je pohá­ní pře­de­vším nená­vist, sobec­kost, cham­ti­vost a pro­spě­chář­ství. Žádná z postav není pro děj vylo­že­ně urču­jí­cí či nepo­stra­da­tel­ná, mož­ná snad s výjim­kou jed­no­ho židov­ské­ho obchod­ní­ka, jenž pře­ži­je kon­cen­t­rák a po návra­tu do ves­ni­ce se sta­ne hlav­ním akté­rem krva­vé pomsty, a jed­né nevin­né ženy čes­ké­ho půvo­du, kte­rá v závě­ru tvr­dě dopla­tí na to, že se pro­vda­la do němec­ké rodi­ny. Tím ale prá­ce s posta­va­mi kon­čí – nad vodou je tudíž drží jen vyni­ka­jí­cí her­ci, kte­ří v kaž­dém oka­mži­ku podá­va­jí přes­né a věro­hod­né výko­ny, přes­to­že se film oko­lo nich tříští ze zamýš­le­né kro­ni­ky jed­né ves­ni­ce do nespo­ji­té­ho pásma epi­zo­dic­kých dra­ma­tic­kých výje­vů. 

Bohdan Sláma popr­vé natá­čel výprav­ný dobo­vý film s mno­ha posta­va­mi a popr­vé navíc pod­le cizí­ho scé­ná­ře a sou­dě dle výsled­ku mu to pří­liš nesed­lo. Scénář napsal Ivan Arsenjev, kte­rý v posled­ních letech spo­lu­pra­co­val pře­de­vším s Janem Balejem na scé­ná­řích jeho fil­mů Jedné noci v jed­nom měs­těa Malá z rybár­ny, což jsou fil­my lout­ko­vé. Ve vizích reži­sé­ra a sce­náris­ty se evi­dent­ně ztra­til i Slámův dvor­ní kame­ra­man Diviš Marek, jehož kame­ra je napůl rea­lis­tic­ká a napůl zápo­lí se stro­je­nos­tí, navíc se prak­tic­ky vůbec nepo­dí­lí na vyprá­vě­ní děje a není ani poe­tic­ká, je pou­ze popis­ná.

Pozoruhodná je ako­rát vol­ba natá­čet někte­ré kon­krét­ní pasá­že na jeden záběr, při­čemž pro tema­tic­ky podob­né scé­ny se opa­ko­va­ně pou­ží­vá obdob­ná kom­po­zi­ce – a toto záměr­ně mecha­nic­ké a repe­ti­tiv­ní insce­no­vá­ní scén se pak pro­je­vu­je i v někte­rých díl­čích ele­men­tech, až je to mís­ty nechtě­ně legrač­ní (např. úpl­ně kaž­dý sex a kaž­dé zná­sil­ně­ní jsou vždy dopro­vá­ze­ny zábě­rem na muž­ský zadek, čás­teč­ně vyku­ku­jí­cí z roze­pnu­tých kalhot). Některé scé­ny jsou zají­ma­vé z hle­dis­ka pohy­bo­vé cho­re­o­gra­fie her­ců před kame­rou, z tech­nic­ké­ho hle­dis­ka je pak na nad­stan­dard­ně vyso­ké úrov­ni dobo­vá sty­li­za­ce (pro­stře­dí ves­ni­ce, rekvi­zi­ty, kos­týmy) a prá­ce s mizanscé­nou.

Krajina ve stí­nu je při­tom plná slib­ných postav, o nichž by se dalo nato­čit hned něko­lik samo­stat­ných fil­mů, ale v tom­to pro­ve­de­ní z nich zůsta­ly jen vel­mi základ­ní cha­rak­te­ro­vé náčr­ty, jejichž pří­běhy skon­či­ly u nedo­sta­teč­ně zpra­co­va­ných a nepří­liš pro­vá­za­ných torz. Leckdo se samo­zřej­mě i tak může u fil­mu snad­no dojmout, pro­to­že ten­to je plný pře­pja­tých momen­tů, jež jsou ale všech­ny rea­li­zo­vá­ny mimo­řád­ně doslov­ně, bez jedi­né­ho názna­ku sub­til­nos­ti. Je mož­né, že teh­dej­ší sku­teč­né udá­los­ti sní­mek popi­su­je poměr­ně věr­ně, leč z hle­dis­ka dra­ma­tic­ké­ho vyprá­vě­ní, kte­ré by mělo pod­lé­hat něja­ké struk­tu­ře pří­čin a násled­ků, je znač­ně pro­ble­ma­tic­ký.

---

---