Překladatelka HAIKU

Na kni­hu „Překladatelka HAIKU“ od spi­so­va­tel­ky Moniky Zgustové, jež vyda­lo nakla­da­tel­ství Argo, jsem byla vel­mi zvě­da­vá, pro­to­že ano­ta­ce láka­la na str­hu­jí­cí pří­běh, v němž hlav­ní hrdi­no­vé kvů­li pro­ná­sle­do­vá­ní komu­nis­tic­kým reži­mem pota­jí i s malý­mi dět­mi opouš­tí býva­lé Československo, aby tak moh­li za oce­á­nem žít svůj ame­ric­ký sen.

Celý pří­běh vyprá­ví hlav­ní hrdin­ka Jana, kte­rá po smr­ti své­ho man­že­la trá­ví veče­ry u vína s pří­te­lem Dannym, jež je sho­dou okol­nos­tí také vdo­vec, a vyprá­ví mu celý svůj život­ní pří­běh.

Danny, Tomášův dlou­ho­le­tý pří­tel a kole­ga, po loň­ské smr­ti mého muže se ve mně zhlí­ží. Lichotilo mi to, ale nemoh­la jsem to při­jmout. Po man­žel­či­ně smr­ti by urči­tě chtěl posled­ní část živo­ta strá­vit s něja­kou ženou. A když i já jsem ovdo­vě­la, urči­tě mys­lí na to, že my dva jsme už celá léta kama­rá­di, spo­jen­ci. spik­len­ci.... Jak jeho návr­hu však zabrá­nit? Mluvit a mlu­vit! Napadlo mě. Ticho by moh­lo vytvo­řit pro­stor a pří­le­ži­tost k důvěr­nos­tem. 

Janu odma­lič­ka mat­ka nená­vi­dě­la a dáva­la ji to i naje­vo, až se jed­no­ho dne otec zaba­lil a Janu si odve­dl k nové ženě Haně. Bohužel díky tomu ztra­ti­la pou­to se svou milo­va­nou sestrou Zorou, kte­rá zůsta­la u mat­ky, což jí dost trá­pi­lo.

Její život nako­nec nabral na obrát­kách v oka­mži­ku, kdy pozna­la Tomáše, své­ho budou­cí­ho man­že­la. Ovšem doba komu­nis­mu na ně dýcha­la ze všech kou­tů, pro­ná­sle­do­va­la je a dusi­la na kaž­dém kro­ku.

Jana však měla jiný cíl, a to zalo­žit si rodi­nu, kte­rá by byla pra­vý opak toho, co zaži­la doma, což se jí i tak tro­chu poved­lo. Starala se o své děti, muže, navíc se zača­la učit Japonsky a zdá­lo se, že by moh­la být i koneč­ně v živo­tě šťast­ná....  a pak vše pro­puklo napl­no, zača­ly výsle­chy a výpa­dy, aby je zlo­mi­li pro spo­lu­prá­ci s STB.

A jedi­ná záchra­na před tím vším byl útěk do zahra­ni­čí s nadě­jí vybu­do­vat nejen pro sebe, ale hlav­ně pro své děti lep­ší budouc­nost. A my pro­střed­nic­tvím těch­to strá­nek jsme svěd­ky, jak se tato mla­dá rodi­na pro­se­ká­va­la v nezná­mém pro­stře­dí, v cizí zemi a sna­ži­la se svým způ­so­bem zapad­nout a začle­nit do spo­leč­nos­ti, stát se sou­čás­tí „nové­ho“ svě­ta.

Ne jed­nou si Jana od dětí vyslech­la, že se chtě­jí vrá­tit domů do Čech, a jedi­né, co jim bylo od mat­ky řeče­no bylo: „Tak a dost! Všichni jsme sem při­je­li ze svo­bod­né vůle a je tře­ba se sna­žit, dívat se kolem sebe a napo­do­bo­vat, co se nám líbí, a igno­ro­vat to, co nám při­pa­dá nepěk­né. Vytříbit si šká­lu hod­not!“

S hlav­ní hrdin­kou Janou jsem se těž­ko sží­va­la, a v někte­rých situ­a­cích se mi vůbec nelí­bi­lo, jak se cho­va­la k svým nej­bliž­ším lidem nebo co říka­la. Někdy byla dost chlad­ná a kru­tá, jako by se svět točil jen kolem ní.

„Potřebovala jsem ublí­žit dru­hým tak jako mně ubli­žo­va­la mat­ka dnes a den­ně. Ponížit je, jako máma poni­žo­va­la mě. Tomáš se pro­ti mně sice nepo­sta­vil, neza­stal se své dce­ry a její­ho muže pro­ti mně, ale oči­vid­ně se mnou nesou­hla­sil a mož­ná, že mě i teh­dy pova­žo­val za tyra­na.“

Já osob­ně bych asi s tako­vým tyra­nem nevy­dr­že­la žít a nikdy bych asi ani neži­la, a nej­hor­ší je, že se i stej­ně v urči­tém smě­ru cho­va­la i ke svým vlast­ním dětem..... byla ve výcho­vě na ně tvr­dá. Možná může vše omlou­vat tím, že má dušev­ní cho­ro­bu, ale tím si mě osob­ně nezís­ka­la, i přes­to jak zpo­čát­ku měla vel­mi těž­ký život....

Příčilo se mi někte­ré cho­vá­ní hlav­ní autor­ky, a nej­ví­ce asi to, jak se jako tyran cho­va­la ke své­mu man­že­lo­vi, a jak poz­dě­ji nalo­ži­la s jeho posled­ním roz­lou­če­ním, jeho osob­ní­mi věc­mi a hlav­ně jeho pope­lem... jako by nemě­la žád­nou úctu k niko­mu a niče­mu....

Jeden život skon­čil. nebu­du se za ním ohlí­žet. V sedma­se­dm­de­sá­ti mi začí­ná život pře­voz­ní­ka. Poněvadž pře­kla­da­tel je pře­voz­ník, kte­rý pře­pra­vu­je krás­né myš­len­ky a jejich nena­po­do­bi­tel­né for­mu­la­ce z jed­no­ho bře­hu řeky na dru­hý. Zvolna jsem upí­je­la čaj pro­vi­ně­ný jasmí­nem... Můj nový život prá­vě začal.

A ač mi moc nesed­la hlav­ní pro­ta­go­nist­ka pří­bě­hu, přec to byla vel­mi zají­ma­vá kni­ha pojed­ná­va­jí­cí nejen o slo­ži­tých rodin­ných vzta­zích, hlav­ně o vzta­hu mat­ky a dce­ry, ale i šika­no­vá­ní  a pro­ná­sle­do­vá­ní komu­nis­tic­kým reži­mem, jež rodi­nu nako­nec donu­ti­lo nastou­pit na nároč­nou ces­tu emi­gra­ce. 

Na dru­hou stra­nu je pře­kla­da­tel­ka Haiku vel­mi skvě­lou vypra­věč­kou, kte­rá nejen do sebe­men­ších detai­lů nabíd­ne roz­sáh­lé popi­sy nejen pro­stře­dí, ale i cel­ko­vé­ho vní­má­ní jed­not­li­vých poci­tů, nabí­zí spous­tu myš­len­ko­vých pocho­dů, jež vybí­zí k dal­ší­mu zamyš­le­ní.

Kniha se vel­mi dob­ře čte, a i když jsem ji pře­čet­la až do kon­ce - mož­ná i tak tro­chu s nadě­jí, že se smr­tí své­ho man­že­la Jana koneč­ně vystříz­li­ví ze své­ho despo­tic­ké­ho a tyran­ské­ho cho­vá­ní - podru­hé bych asi už po této kni­ze nesáh­la.

PŘEKLADATELKA HAIKU

Napsala: Monika Zgustová

Vydalo nakla­da­tel­ství ARGO

Vydání prv­ní, Praha 2023

Počet stran: 276

ISBN: 978-80-257-4154-2

---