REŽISÉR ERIC KHOO O BISTRU RAMEN

Vždy mě fas­ci­no­va­lo jíd­lo a jakou roli hra­je v našich živo­tech. Jak říká význam­ný his­to­rik stra­vo­vá­ní Ben Rogers: „Jídlo je hned po jazy­ku dru­hým nej­dů­le­ži­těj­ším nosi­te­lem kul­tur­ní iden­ti­ty.“ Podle mě je význam jíd­la ješ­tě vět­ší, řekl bych, že pří­mo defi­nu­je, kým jsme a jaké živo­ty vede­me. Jsem dokon­ce pře­svěd­če­ný, že jíd­lo má moc lidi spo­jo­vat. Umí je dát dohro­ma­dy za těch nej­zá­had­něj­ších okol­nos­tí.

Na tom­to pro­jek­tu jsem začal pra­co­vat, když se na mě obrá­til můj kama­rád, pro­du­cent Yutaka Tachibana, s návrhem nato­čit něco na osla­vu pade­sá­ti let diplo­ma­tic­ké spo­lu­prá­ce mezi Japonskem a Singapurem. Vzhledem k tomu, jak jsou obě země posed­lé dob­rým jíd­lem a kolik pří­bě­hů o jíd­le na mě udě­la­lo dojem, se prá­vě jíd­lo zdá­lo být per­fekt­ním nos­ným prv­kem. A tak jsme se zača­li dívat na kuchy­ni obou zemí a co z toho by moh­lo být sou­čás­tí pří­bě­hu. Vybrali jsme dva iko­nic­ké pokr­my: bak kut teh a ramen.

Ve fil­mu se také obje­vu­jí téma­ta při­je­tí, odpuš­tě­ní a usmí­ře­ní. Chci vzdát hold nejen vzta­hům mezi lid­mi, ale i vzta­hu, kte­rý mají lidé k jídlu. Má nám při­po­me­nout, že jíd­lo není jen zdro­jem živin, ale že může obměk­čit naše srd­ce a nakr­mit duši.

---