Sharktopus vs. Pteracuda (2014)

Vědec Rico Symes tou­ží po moc­né bio­lo­gic­ké zbra­ni, kte­rá by mu při­nes­la věhlas a uzná­ní. Podařilo se mu zís­kat DNA dáv­no vyhy­nu­lé­ho Pterodaktyla, kte­rou zkom­bi­nu­je s DNA bara­ku­dy k ješ­tě vět­ší doko­na­los­ti své­ho výtvo­ru. Tvor schop­ný žít na zemi, ve vodě i ve vzdu­chu, ovlá­da­ný za pomo­ci implan­to­va­né­ho čipu pěk­ně na dál­ku – pros­tě doko­na­lost sama. Má to však jeden háček. Během tes­tů se poda­ří jed­no­mu z pomoc­ní­ků ukrást a změ­nit hes­lo k pro­gra­mu, což má za násle­dek ztrá­tu kon­t­ro­ly nad nebez­peč­ným tvo­rem. Pteracuda ihned vyu­ži­je nabi­té svo­bo­dy a oka­mži­tě si začne hle­dat zdroj potra­vy. Pláže i blíz­ké měs­to jsou plné bez­bran­ných lidí a tak se Symes roz­hod­ne zasta­vit svůj výtvor za pomo­cí jakých­ko­liv pro­střed­ků. Naneštěstí se dozví­dá, že v neda­le­kém zábav­ním vod­ním par­ku pra­cu­je mla­dá bio­lož­ka Lorena a hlav­ní atrak­cí se má stát jedi­ný poto­mek Sharktopuse (kří­že­nec žra­lo­ka a cho­bot­ni­ce). Je však moud­ré pus­tit na svo­bo­du jed­no­ho nebez­peč­né­ho zabi­já­ka, aby pomohl zni­čit dru­hé­ho? Co když ztra­tí kon­t­ro­lu i nad ním?

Režie: Kevin O’Neill

Rok výro­by: 2014

Délka: 84 min

Země: USA

Hrají:

Katie Savoy...(Lorena Christmas)

Rib Hillis...(Hamilton)

Robert Carradine...(Dr. Rico Symes)

Akari Endo...(Veronica Vegas)

Tony Evangelista...(Rick Hoffman)

...a dal­ší

Jak jsem již něko­li­krát zmí­nil, jsem cel­kem fan­da céč­ko­vých mon­ster/animal fil­mů. Tedy spíš jsem býval. Za posled­ní roky bylo nato­če­no mno­ho těch­to fil­mů a pře­de­vším ame­rič­tí scé­náris­té a reži­sé­ři se doslo­va před­há­ně­li v co mož­ná nej­bi­zar­něj­ších klo­nech nej­růz­něj­ších zví­řat a prehis­to­ric­kých tvo­rech. Zatímco spo­leč­nost Asylum se nej­ví­ce zamě­řo­va­la na všech­ny ty Mega…, Syfy jsem jim sna­ži­la kon­ku­ro­vat poně­kud uce­le­něj­ší­mi kous­ky, ale mnoh­dy i ona oku­po­va­la horo­ro­vé odpad­ní vody. No a ten­to­krát se poku­si­la oži­vit z díly Rogera Cormana Sharktopuse. Již prv­ní díl toho­to kří­žen­ce žra­lo­ka a cho­bot­ni­ce mě nějak výraz­ně neo­slo­vil a ten­to sequel dopa­dl napros­to stej­ně.

Kevin O’Neill nahra­dil v reži­sér­ském křes­le pac­ka­la Declana O’Briena a tuto výmě­nu jsem uví­tal doslo­va s povdě­kem. Přece jenom O’Neill mě svý­mi před­cho­zí­mi fil­my zau­jal o něco více a tak jsem dou­fal, že se dočkám ale­spoň prů­měr­né podí­va­né. Bohužel se tak nesta­lo a to hlav­ně díky otřes­ným CGI efek­tům, kte­ré byli oprav­du směš­né a to už jsem viděl ledasco. Při tro­še dob­ré vůle se dají obě počí­ta­čo­vé mon­stra pře­kous­nout, ale je na prv­ní pohled zře­tel­né, že jsou do nato­če­ných scén jen při­da­né (sta­čí se pozor­ně­ji dívat na sce­né­rii za nimi). Naštěstí se tu obje­ví i něko­lik vyda­ře­ných humor­ných scén, kte­ré vyply­nou z mord scén.

Kupříkladu tako­vý plá­žo­vý volej­bal s hla­vou nebyl k zaho­ze­ní. Podobně uje­tých momen­tů tu bylo k vidě­ní hned něko­lik, což zachrá­ni­lo ten­to film od odpad­ní­ho hod­no­ce­ní. Jednou vel­kou tragé­dií však byli herec­ké výko­ny vět­ši­ny zúčast­ně­ných. Přehlídka ochot­nic­ké­ho před­sta­ve­ní mi „trha­la“ žíly asi nej­víc. Přísnější měřít­ko sne­sl snad jen Rib Hillis coby ochran­ka dok­to­ra Symese a před­sta­vi­tel­ka hlav­ní hrdin­ky Katie Savoy. Ta však spíš okouz­lo­va­la svým vzhle­dem, než­li herec­kým výko­nem. Sharktopus vs. Pteracuda tak ve finá­le dopa­dl v mých očích napros­to stej­ně, jako jeho před­chůd­ce. Tudíž i mé hod­no­ce­ní bude napros­to stej­né. Některé série jsou zkrát­ka abso­lut­ně zby­teč­né a Sharktopus je toho nej­lep­ším důka­zem.

Hodnocení:

30%