Spider-Man - Peter Parker je typickým příkladem středoškolského loosera.

Spider-Man je beze­spo­ru jed­nou z nej­vět­ších legend komi­xo­vé­ho svě­ta a nedáv­no se pod tak­tov­kou Sama Raimiho a s tvá­ří Tobeyo Maguira pře­ne­sl i na plát­na kin. Jak to s ním dopad­ne je jen na nás.

Peter Parker je typic­kým pří­kla­dem stře­do­škol­ské­ho loo­se­ra. Nemá ved­le koho sedět v auto­buse, spo­lu­žá­ci ho šika­nu­jí, spo­lu­žač­ky si ho nevší­ma­jí a oběd­vá vždyc­ky sám. Obrýlený mla­dík před matu­ri­tou s vědec­kým poten­ci­á­lem to neměl nikdy leh­ké. Všechno se však jed­no­ho dne změ­ni­lo, a to poměr­ně znač­ně. Geneticky upra­ve­ný (v původ­ním comic­su radi­o­ak­tiv­ním paprskem ozá­ře­ný) pavouk vle­zl na Parkerovu ruku, kous­nul ho a dal vznik­nout Spider-Manovi. Zatím ješ­tě ne tomu, kte­rý boju­je pro­ti zlo­či­nu a zachra­ňu­je děti z hoří­cí­ho domu, ale člo­vě­ku, kte­rý se skrz obje­vo­vá­ní svých schop­nos­tí poma­lu v posta­vu tako­vé­ho super­hr­di­ny mění.

Není divu, že v době své­ho vzni­ku (60.léta) zazna­me­nal Spider-Man veli­ký úspěch. Tvůrce comic­su Stan Lee totiž nepo­u­žil tra­dič­ních šab­lon hrdin­ských osob­nos­tí, ale ztvár­nil Spider-Mana, jako člo­vě­ka s někte­rý­mi zápor­ný­mi vlast­nost­mi, člo­vě­ka, kte­rý může dostat do huby nebo pros­tě udě­lat setsa­kra­ment­skou chy­bu. Je to ten kluk odve­d­le, co čas od času zachrá­ní měs­to, před nebla­hým osu­dem, kte­rý mu při­pra­vu­jí ďábel­ští padou­cho­vé. Na roz­díl od vět­ši­ny super­hr­di­nů vede Spidey „dvo­jí život“ z nějž je ten civil­ní plno­hod­not­ný v osob­ních vzta­zích i zaměst­ná­ní a prá­vě z něj pra­me­ní vět­ši­na jeho pro­blé­mů.

Tolik snad ke struč­né his­to­rii comic­su a vrh­ně­me se na film. Ten poměr­ně věr­ně kopí­ru­je dějo­vou linii před­lo­hy, ale nedr­ží se jí tak strikt­ně, aby v něm nebyl pro­stor pro vlast­ní inven­ci. Do děje se dostá­vá­me v den oné „neho­dy“. Mezitím se poně­kud vyši­nu­tý vědec Norman Osborn roz­hod­ne vyzkou­šet na sobě pre­pa­rát pro výro­bu super­vo­já­ků. Tím sice zís­ká ohrom­nou sílu, ale taky nové­ho, sadis­tic­ky smýš­le­jí­cí­ho dru­ha, své alter-ego, Green Goblina. Tudíž exis­tu­je úcty­hod­ný pro­tiv­ník a kon­flikt může začít.

Spider-Man je roz­hod­ně cit­li­věj­ší film, než by se na prv­ní pohled zdá­lo a ač o akcí naby­té scé­ny roz­hod­ně není nou­ze, zvláš­tě prv­ní polo­vi­na fil­mu je věno­vá­na pova­ze postav a jejich vzá­jem­ným vzta­hům. V tom­to ohle­du pak jas­ně figu­ru­je Peterův vztah k Mary Jane, do níž je od dět­ství zami­lo­va­ný. Pak se Parker musí sezná­mit s nový­mi schop­nost­mi a nějak se s nimi vyrov­nat a věř­te nebo ne, jsou pro něj poz­dě­ji spí­še zátě­ží, než úžas­nou mož­nos­tí ská­kat mezi mra­kodra­py, i když při­zná­vám, že je to skvě­lý způ­sob dopra­vy. S jeho silou při­chá­zí i nová zod­po­věd­nost, ta, kte­rou nikdy před­tím nepo­cí­til a kte­rou se vět­ši­na lidí nemu­sí zabý­vat a prá­vě slo­vo „zod­po­věd­nost“ je ve fil­mu čas­to zmi­ňo­vá­no.

Role hlav­ní, tedy té nej­zod­po­věd­něj­ší se ujal Tobey Maguire (Ledová bou­ře, Pravidla moštár­ny), kte­ré­ho si reži­sér Sam Raimi doslo­va vybo­jo­val. Že udě­lal tah chyt­rý je zřej­mé, pro­to­že Maguire Parkera ztvár­ňu­je vcel­ku věr­ně a nako­nec se stá­vá posta­vou zají­ma­věj­ší než samot­ný Spider-Man, čis­tě jako mas­ko­va­ný hrdi­na. Další klí­čo­vé posta­vy, jimiž jsou již zmi­ňo­va­ní Mary Jane Watson, Norman Osborn a jeho synek, mají vel­mi sluš­né herec­ké ztvár­ně­ní a v pod­sta­tě všich­ni odvá­dě­jí pro­fe­si­o­nál­ní prá­ci. Protože film je film a né comics a adap­ta­ce není otro­či­na, kla­de si Spider-Man ambi­ce i psy­cho­lo­gic­ké. Na koho také neza­pů­so­bí Parkerův vnitř­ní roz­por a Osbornova schi­zofre­nie? Nevím, na mě zapů­so­bi­ly oba tyto prv­ky cha­rak­te­ru hlav­ních postav. Spider-Man je dal­ší z v budouc­nu jis­tě dlou­hé řady fil­mů inspi­ro­va­ných kon­krét­ním comic­sem, ale už teď je jas­né, že pat­ří k těm nej­lep­ším.