VÁCLAV NEUŽIL – rozhovor k filmu Andělé všedního dne

Charakterizujte ve struč­nos­ti svou posta­vu Zdeňka a jaký byl hlav­ní impuls při­jmout tuto roli ve sním­ku Andělé všed­ní­ho dne?

Zdeněk je jed­no­du­še ztra­ce­nec, kte­rý tvr­do­šíj­ně lpí na něčem, co už dáv­no nee­xis­tu­je a všich­ni oko­lo to už při­ja­li. On to ovšem při­jmout odmí­tá, což z něho poma­lu ale jis­tě vysá­vá vše­chen život a zni­čí ho to. Na Zdeňkovi mě upou­ta­la výzva zahrát toto vše sko­ro beze slov, on totiž vůbec nemlu­ví.

Četl jste nove­lu Michala Viewegha Andělé všed­ní­ho dne?

Nečetl.

Andělé všed­ní­ho dne jsou sed­mým fil­mem Alice Nellis, při­čemž vět­ši­na jejích autor­ských sním­ků bývá kri­ti­kou čas­to ozna­čo­vá­na jako žen­ský film, jaký je Váš „muž­ský“ pohled na věc?

Dělám též se sce­nárist­kou a reži­sér­kou Jitkou Rudolfovou a ta je do toho­to pyt­le háze­na rov­něž, tak­že jsem na to zvyk­lý. Něco na tom bude a já to vní­mám pozi­tiv­ně. Ženy urči­tě vidí nás - muže - více neschop­ně a zba­bě­le, než se my cítí­me a záro­veň sebe samy jako ty, kte­ré neu­stá­le po nás - mužích - něco chtě­jí a zkou­ší nás změ­nit. Je to tak v pořád­ku. Je to věč­ný svár a urči­tě se jím ženy - reži­sér­ky zabý­va­jí více než muži - reži­sé­ři. Z toho­to pohle­du vní­mám tedy ter­mín „žen­ský film“ i já.

Komorní sní­mek se dotý­ká i gene­rač­ní­ho kon­flik­tu (rodi­če a děti), zde jste ztvár­nil posta­vu naiv­ní­ho syna, upřím­né­ho muže zkla­ma­né­ho živo­tem žijí­cí­ho ve spo­leč­né domác­nos­ti s mat­kou (Zuzana Kronerová). Jak tuto lin­ku vní­má­te Vy osob­ně?

Nepociťoval jsem ten­to kon­flikt nijak zásad­ně, spí­še jsem si uvě­do­mil, že spo­leč­né sou­ži­tí rodi­čů a dětí není pros­tě od urči­té­ho věku zdra­vé a niko­mu nepro­spí­vá.

Jaké to tedy bylo hrát s fil­mo­vou mamin­kou Zuzanou Kronerovou?

Zuzana Kronerová mi už hrá­la mat­ku ve fran­couz­ském fil­mu Milování (2011), kde jsme měli jen malou plo­chu, tak jsme si říka­li, že se nám ta plo­cha tady zvět­ši­la a příš­tě bude film už jen o nás. Navíc se zná­me dlou­ho, jeli­kož Zuzana je kama­rád­ka Dejvického diva­dla a my zase čas­to jez­dí­me do bra­ti­slav­ské Astorky, nemu­se­li jsme si tedy na sebe zvy­kat a dlou­ho se oťuká­vat. Pro mě skvě­lá vol­ba pro moji fil­mo­vou mámu.

Andělé všed­ní­ho dne jsou Vaší prv­ní spo­lu­pra­cí s Alicí Nellis, v jaké fázi pro­jek­tu Vás oslo­vi­la?

S Alicí Nellis jsem se popr­vé potkal na cas­tingu k fil­mu Perfect Days, teh­dy jsem neu­spěl, hle­da­la k Ivaně Chýlkové něko­ho mlad­ší­ho. Ale cítil jsem, že na sebe sly­ší­me a celé setká­ní mě bavi­lo. Alici snad též, pro­to­že mně za dva roky nabíd­la roli Zdeňka.
Přijal jsem ji hned, chtěl jsem zjis­tit, jest­li jsem se s mými dojmy ze zmi­ňo­va­né­ho cas­tingu nemý­lil. A oprav­du nemý­lil, naše spo­lu­prá­ce fun­go­va­la.

Jak vypa­da­lo samot­né natá­če­ní a pří­pad­né impro­vi­za­ce na pla­ce?

Připadá mi, že Alice Nellis cit­li­vě vypouš­tí infor­ma­ce, co si o dané posta­vě mys­lí ona a jak by ji tedy chtě­la mít zahra­nou, ale záro­veň čeká, že herec se chy­tí a posu­ne její ideu dál nebo lépe řeče­no: vytvo­ří pak pro danou posta­vu vlast­ní živý ori­gi­nál­ní svět. Alice od her­ce čeká dia­log a opo­nen­tu­ru, aby něco moh­lo vznik­nout. Je tvr­do­hla­vá, pro­to­že svo­ji prá­ci milu­je. A taky při natá­če­ní s Alicí fun­gu­je troj­ú­hel­ník kame­ra­man - reži­sér - herec. Kameraman Matěj Cibulka Alici skvě­le dopl­ňu­je a vytvá­ří veli­ký pro­stor pro mož­nou impro­vi­za­ci. To zna­me­ná, že se před ním jako herec nesty­dím. Pro mě jako pro her­ce je to zásad­ní věc - důvě­ra s kame­ra­ma­nem, kte­rý chá­pe reži­sé­ra a je tedy co zna­me­ná fle­xi­bil­ní vůči her­co­vě impro­vi­za­ci.

Co bylo pro Vás na natá­če­ní nej­ob­tíž­něj­ší?

Nejobtížnější byla jed­no­znač­ně scé­na na Nuselském mos­tě, kam jsem se musel dostat zespo­du pomo­cí výsuv­né­ho rame­na, kte­ré mělo asi 29 met­rů. Chvílemi to bylo šíle­né, výkyv rame­ne začal být v urči­té výš­ce doce­la citel­ný. To jsem se pak držel kaska­dé­ra oko­lo pasu jako tať­ky. Jediný, kdo mi závi­děl, byl kame­ra­man Matěj Cibulka, kte­rý výš­ky milu­je.

Jaké to bylo hrát po boku nad­při­ro­ze­ných bytos­tí - Andělů?

S andě­li se hra­je tak, že je pros­tě nevi­dí­te, i když se Vás sko­ro dotý­ka­jí, mlu­ví k Vám, dýcha­jí na Vás atd. Naštěstí mám pra­xi z Dejvického diva­dla z před­sta­ve­ní Brian, kde taky nesmí­me při hra­ní vidět a rea­go­vat na někte­ré kole­gy. Docela sran­da.

Pokud bys­te měl divá­ky nalá­kat do kina, co můžou oče­ká­vat?

Přiznám se, že nemám rád „láká­ní do kina”…. Jediný důvod, proč mohou divá­ci při­jít, je zvě­da­vost.

Na jakých dal­ších pro­jek­tech prá­vě teď pra­cu­je­te?

Zrovna jsem upro­střed natá­če­ní pohád­ky Sedmero krkav­ců, kte­rou reží­ru­je opět Alice Nellis. Na jaře jsem doto­čil film s Irenou Pavláskovou Fotograf a teď v létě film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově. Od září se budu při­pra­vo­vat na roli, kte­rá mě čeká příští rok.