Vinnetou - Z koně za výčep

Známý chor­vat­ský bavič Antun Nalis (1911-2000), pře­zdí­va­ný Tonči, rád hrál jed­nu roli za dru­hou, aniž by se zají­mal, o jaký film jde - hlav­ně, že pení­ze prou­di­ly na kon­to. Protože čas­to spo­lu­pra­co­val s Vladimirem Tadejem, poprosil ho, aby se za něj při­mlu­vil u reži­sé­ra Reinla. Ten zrov­na potře­bo­val her­ce pro roli jezd­ce a tak se zeptal Tadeje, zda Nalis umí jez­dit na koni. Tadej při­svěd­čil, pro­to­že věděl, že Nalis byl v mlá­dí důstoj­ní­kem armá­dy Jugoslávského krá­lov­ství. Herec byl štěs­tím bez sebe, že roli zís­kal a pozval Tadeje na skle­nič­ku, což jinak dělal jen vzác­ně. Ale po něko­li­ka dnech Nalis svo­ji dobrou nála­du ztra­til. Nejenže po tak dlou­hé době zapo­mněl jez­dit, ale neu­dr­žel se ani v sed­le a o roli při­šel. Reinl přes­to shle­dal, že by ho jako her­ce mohl potře­bo­vat a nabí­dl mu roli hos­pod­ské­ho. Nabídku Nalis popa­dl obě­ma ruka­ma, neboť jest­li se někde cítil jako doma, pak to bylo v hos­po­dě! Tadej mu se smí­chem nad­ho­dil: „Poslouchej, Tonči, když člo­věk ztra­tí svo­ji pozi­ci, říká­me u nás, že pře­šel z koně na osla, což vlast­ně není kom­pli­ment. A tys teď pře­šel z důstoj­ní­ka na hos­tin­ské­ho a jsi tomu rád - z koně za výčep!“ Nalis se zamys­lel a moud­ře pra­vil: „Víš, Vlade, Einstein řekl: »Všechno je rela­tiv­ní!« Tak je to taky u nás, her­ců.“ A měl prav­du. Kvůli roli bar­ma­na musel do západ­ní­ho Berlína, kde Tadej dělal kuli­sy pro film, mimo jiné i pro salo­on, ve kte­rém Nalis hrál. S jeho poby­tem v Berlíně byly spo­je­ny také odpo­ví­da­jí­cí den­ní hono­rá­ře v mar­kách. To byla v dobách soci­a­lis­tic­ké­ho diná­ru výhra hlav­ně pro Tončiho, kte­rý penězům nikdy neřekl ne a kte­rý měl nad­to také mla­dou, hezkou ženu.

V blíz­kos­ti Rijeky, na hor­ských strá­ních a v údo­lích Plataku, byl posta­ven tábor Kiowů a na vápen­co­vém poli Grobničko polje se toči­la scé­na pře­pa­de­ní kolo­ny vozů Great Western. Díky své roz­leh­los­ti nabí­ze­lo Grobničko polje pro kame­ru nesčet­né mož­nos­ti a vel­kou vol­nost. Proto ho fil­ma­ři hoj­ně vyu­ží­va­li k natá­če­ní hro­mad­ných jez­dec­kých scén. V té době vlast­nil Jadran film něko­lik set koní, kte­ré v pade­sá­tých letech kou­pil od jugo­sláv­ské armá­dy a posta­vil pro ně v blíz­kos­ti dneš­ní­ho hipodro­mu u Záhřebu stá­je. Vedle stá­jí byla také kovár­na. Pilným ková­řem byl Albin Časni a jed­ním ze slav­ných ošet­řo­va­te­lů koní byl Salim Omerović (1934-2003), vše­o­bec­ně zná­mý jako Huso.

Natáčení fil­mu Vinnetou skon­či­lo v Chorvatsku scé­nou, v níž vůz s pra­chem vyle­tí do povět­ří. Zranilo se při tom pat­náct lidí. Část týmu se pak pře­su­nu­la do Berlína, aby tam doto­či­la něko­lik chy­bě­jí­cích scén. V době, kdy se natá­če­ly fil­my o Vinnetouovi, musel být totiž kaž­dý němec­ký kopro­dukč­ní film natá­čen pod­le němec­ké­ho záko­na ale­spoň zčás­ti v západ­ním Německu, jinak neměl nárok ani na němec­ký stát­ní pří­spě­vek, ani na ozna­če­ní „němec­ký film“. Obvykle se tedy v Německu sta­vě­ly kuli­sy inte­ri­é­rů, jejichž exte­ri­é­ry se natá­če­ly v Chorvatsku. Interiéry se zři­zo­va­ly ve fil­mo­vém stu­diu CCC, kte­ré se nachá­ze­lo na okra­ji Berlína, ve Spandau.

---