Sofia Coppola a její Priscilla

Sofia Coppola je ve fil­mo­vém svě­tě již poměr­ně uzná­va­né jmé­no. Pokračovatelka slav­né­ho reži­sér­ské­ho rodu, nosi­tel­ka Oscara za film Ztraceno v pře­kla­du (2003) a také reži­sér­ka, kte­rá nám od své­ho vstu­pu do fil­mo­vé­ho svě­ta téměř co tři roky při­pra­ví jeden film. A napo­sle­dy (letos) při­šla se svou ver­zí pří­bě­hu o krá­li rock´n rollu a jeho krá­lov­ně.

Od roku 2018, kdy svě­to­vá kina zaži­la gigan­tic­ký úspěch fil­mu Bohemian Rhapsody, kte­rý vyprá­věl život­ní pří­běh svě­to­vé star Freddiho Mercuryho se nám tu roz­mohl tako­vý nešvar. Téměř kaž­dé stu­dio a kaž­dý reži­sér nut­ně potře­bu­je svůj živo­to­pis­ný film a scé­náris­té tak hle­da­jí co nej­kon­tro­verz­něj­ší osob­nos­ti svě­to­vé­ho showbyz­ny­su, aby na nich moh­li vydě­lat co nej­ví­ce peněz. Již jsme se tak dočka­li Eltona Johna (Rocketman, 2019), Elvise Presleyho (Elvis, 2022), Roberta Oppenheimera (Oppenheimer, 2023), pří­pad­ně nyní do kin vstu­pu­je i nové zpra­co­vá­ní pří­bě­hu Amy Winehouse (Back to black, 2024). A i přes to, že jeden film o Elvisovi již vznik­nul (dokon­ce v režii slav­né­ho Baze Luhrmanna zís­kal i něja­ké Oscarové nomi­na­ce), roz­hod­la se Sofia Coppola nato­čit film pri­már­ně zamě­ře­ný na jeho man­žel­ku Priscillu.

U toho­to kous­ku je pod­le mě veli­ká ško­da, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Tedy přes­ně tak jak čeká­te. Ze začát­ku to je doce­la dob­ré. Coppola se nezdr­žu­je sáhodlou­hým popi­so­vá­ním začát­ků jejich vzta­hu a rov­ný­ma noha­ma nás hodí pří­mo do pří­bě­hu. Jenže po tom se z toho sta­ne typic­ké ste­re­o­typ­ní dra­ma o tom, jak se chudá Anče ze stat­ku zami­lo­va­la do krá­le, on si ji vzal, jen­že na ní přes své kra­lo­vá­ní nemá čas. Ona si chce žít ame­ric­ký sen po boku slav­né­ho a úspěš­né­ho muže, pro­čež občas pře­hléd­ne, že ten její je tak tro­chu mani­pu­la­tiv­ní a sebestřed­ný hajz­lík. Respektive ona poz­dě­ji začne řešit alko­ho­lem, dro­ga­mi a utá­pě­ním se v žalu (tak­že vlast­ně stej­ně jako on). Od začát­ku je vám pros­tě tak poměr­ně jas­né kam to celé pove­de a i bez hlub­ších zna­los­tí jejich živo­ta doká­že­te odha­do­vat dění v dal­ší scé­ně. I přes­to by se našlo pár věcí, kvů­li kte­rým jsem se roz­ho­dl udě­lit prů­měr­né tři hvězdy. Výkony v hlav­ních rolí jsou vel­mi pove­de­né, zejmé­na Cailee Spaeny jako Priscilla je vel­mi pove­de­ný cas­ting. Také je to vel­mi hez­ky nato­če­né, pěk­ně tu reži­sér­ka pra­cu­je s barev­nos­tí mizanscé­ny (celé je to ladě­né do mod­ra a tyr­ky­so­va) a pak tu mám tako­vou poznám­ku, u kte­ré si nejsem jist, zda je dob­rá nebo špat­ná. Pokud totiž Coppola chtě­la uká­zat tu nud­nost a všed­nost bez­sta­rost­né­ho živo­ta ame­ric­ké sme­tán­ky, tak se jí to defi­ni­tiv­ně poda­ři­lo. K tomu mě vede fakt, že celý film je nato­čen maxi­mál­ně tak na 10 loka­cích a spous­ta pro­stře­dí a moti­vů se nám v něm jako refrén neu­stá­le opa­ku­je. Jenže otáz­kou také zůstá­vá, proč by to autor­ka měla a chtě­la dělat. Možná to také tro­chu sou­vi­sí s tím, že ke kon­ci už je to poměr­ně nuda sle­do­vat, pro­to­že už jenom čeká­te, kdy se ti dva koneč­ně roze­jdou.

Ve finá­le bych tedy řekl, je to řeme­sl­ně sluš­ně odve­de­ná prá­ce, kte­rá si zaslou­ží vaši pozor­nost jen pokud vás tato živo­to­pis­ná dra­ma­ta zají­ma­jí a baví. Protože jinak se asi moc nedá říci, že by ten film byl pří­nos­ný v jakém­ko­li jiném smě­ru. Prostě dosta­ne­te přes­ně tu dáv­ku bul­vá­ru, dra­ma­tu i hez­ké kine­ma­to­gra­fie, kte­rou jste oče­ká­va­li a mož­ná i chtě­li.

P.S.: Nyní už jen tako­vá poznám­ka na okraj, nesou­vi­se­jí­cí s recen­zí: ačko­liv jsem o tom do začát­ku pro­jek­ce neměl tuše­ní, poštěs­ti­lo se mi ten­to film vidět z 35mm kopie. Za nor­mál­ních okol­nos­tí by to u mě při­da­lo tak půl až jed­nu hvězdu, jen­že u této kopie bylo vidět, že už stro­jem pár­krát pro­je­la a navíc to na svět­lých mís­tech půso­bi­lo, jako­by to jelo niž­ší sním­ko­vou frek­ven­cí, pro­to­že bylo vidět, že obraz fli­kru­je. Doufám tedy, že to byla něja­ká chvil­ko­vá indis­po­zi­ce, pro­to­že pro­jek­ce z pět­a­tři­cít­ky vět­ši­nou vypa­da­jí nád­her­ně a jejich návště­vu mohu jedi­ně dopo­ru­čit.

---