Don’t Look in the Basement (1973)

Děsivé tajem­ství netra­dič­ní­ho blá­zin­ce poma­lu vyplu­je napo­vrch a změ­ní toto mís­to na krva­vý ústav hrů­zy.

Charllote při­jíž­dí do léčeb­né kli­ni­ky dok­tora Stephense, aby zde nastou­pi­la jako nová zdra­vot­ní sest­ra. Po pří­jez­du se však dozví, že dok­tor nešťast­ně zemřel a nyní to tady vede dok­torka Mastersová. Navíc jí doslo­va šoku­jí zdej­ší pod­mín­ky a prů­běh léč­by. Pacienti se zde vol­ně pro­chá­ze­jí po celém kom­ple­xu, na dve­řích nejsou zám­ky a všich­ni se zde sna­ží žít, jako jed­na rodi­na. Personál i dušev­ně nemoc­ní paci­en­ti žijí spo­leč­ně a ten­to nový druh léč­by má při­nést kýže­né ovo­ce. Jenže jak Charlotte brzy pozná na tom­to mís­tě je něco div­né­ho. Kromě dok­torky Mastersové zde ve sku­teč­nos­ti žád­ný dal­ší per­so­nál není, tele­fon nefun­gu­je a někte­ří paci­en­ti jsou vel­mi nebez­peč­ní. Strach jí donu­tí pus­tit se do pát­rá­ní na vlast­ní pěst a odha­le­ní šíle­né­ho tajem­ství toho­to mís­ta. Tím však spus­tí děsi­vý koloběh udá­los­tí, kte­rý se už nedá zasta­vit a brzy jí půjde o holý život.

Český název: Ústav hrů­zy
Režie: S.F. Brownrigg
Rok výro­by: 1973
Délka: 89 min
Země: USA

Hrají:
Rosie Holotik ... (Charlotte Beale)
Bill McGhee ... (Sam)
Jessie Lee Fulton ... (Jane St. Claire)
Robert Dracup ... (Ray Daniels)
Gene Ross ... (soud­ce Oliver W. Cameron)
Annabelle Weenick ... (Dr. Geraldine S. Masters)
... a dal­ší

Tento film byl už toli­krát zcen­zu­ro­ván a zkrá­cen, že kro­mě auto­rů už asi nikdo neví jak vypa­dal ve sku­teč­nos­ti celý. Když ho v té době reži­sér Brownrigg natá­čel jen s mini­mál­ním roz­poč­tem abso­lut­ně nepřed­po­klá­dal, že se jeho dílo sta­ne nechval­ně zná­mé pře­de­vším u fil­mo­vých kri­ti­ků. Přesto musím říct, že po jeho shléd­nu­tí vůbec netu­ším proč se kolem toho dělat tako­vý hum­buk. Nic tak dras­tic­ké­ho či nee­tic­ké­ho tady k vidě­ní není a pochy­bu­ji, že v těch čtyřech - pěti minu­tách kte­ré se vystřih­li bylo něco extra. Američany a pře­de­vším asi Brity pohor­šo­va­la svo­bo­da bláznů v tomhle sním­ku a něja­ké to gore, kte­ré se tu sem tam obje­vi­lo (asi dva­krát). Vzhledem k tomu, že znám spous­tu fil­mů ze sedm­de­sá­tých let si ovšem mys­lím, že v tomhle by pro­blém být neměl. Film byl nato­če­ný za dva­náct dní a stál zhru­ba sto tisíc dola­rů. Další tri­vi­ál­nos­ti si může počíst na imdb či wiki­pe­dii.

Děj fil­mu se ode­hrá­vá pře­váž­ně v kom­ple­xu jedi­né roz­leh­lé budo­vy, tak­že sta­či­lo sehnat něko­lik důvě­ry­hod­ných maket a kulis a moh­lo se v kli­du natá­čet. Hned od prv­ních minut je jas­né, že ten­to­krát půjde spíš o psy­cho­lo­gic­kou hru s divá­ko­vou mys­lí, než aby se zde kona­li něja­ké ty jat­ka. Začátek sice vypo­ví­dal o něčem jiném, když hned v úvod­ní scé­ně zemře dok­tor Stephens, ale to byla na del­ší dobu jedi­né co mě zau­ja­lo. Potom zača­la ona zmí­ně­ná psy­cho hra, kdy nám jsou postup­ně před­sta­ve­ni všich­ni oby­va­te­lé kli­ni­ky a jejich posti­že­ní. Pěkné bylo to, že kaž­dý z nich trpěl něčím jiným, ale když si změ­ni­li oble­če­ní či odlo­ži­li své cha­rak­te­ris­tic­ké před­mě­ty, tak jsem v nich ztra­til pře­hled. Když už nic jiné­ho tak paci­ent­ka s panen­kou se sta­ra­la o zába­vu sko­ro celý film.

Charakteristika jed­not­li­vých postav byla na jed­nu pěk­ně růz­no­ro­dá a pes­t­ro­ba­rev­ná, ale tvůr­ci to moc nedo­ká­za­li pro­dat. Máme zde nym­fo­man­ku, kte­rá by si to nej­ra­dě­ji roz­da­la s kaž­dým, bláz­ni­vé­ho vojá­ka, soud­ce jenž na začát­ku vypa­dá jako nej­vět­ší retard, postu­pem času se vži­je do role jaké­ho­si vůd­ce, čer­no­cha s lízát­kem a milou sta­ře­nu. Tato směs­ka nej­růz­něj­ších indi­vi­duí moh­la před­vést solid­ní amfi­te­átr, ale povět­ši­nu času vět­ši­na z nich stag­no­va­la a do krá­mu se hodi­li až při závě­reč­ném masa­k­ru, kte­rý se roz­pou­tal.

Ano i krve se zde dočká­me, ale musí­me si počkat až na závě­reč­ných cca sedm­náct minut. To se koneč­ně sestřič­ce Charlotte začí­ná dařit roz­plé­tat děsi­vé tajem­ství míst­ní­ho blá­zin­ce a tak nastal čas se jí zba­vit. Stejně jako někte­rých paci­en­tů. Na scé­ně se tak obje­ví něko­lik slab­ších gore efek­tů ala vypích­nu­té oko, ale vět­ši­na vraž­dí­cích scén je pře­ru­še­na brz­kým stři­hem, tak­že divák neu­vi­dí vůbec nic až nako­nec již ztuhlou mrt­vo­lu na zemi. Tím pádem se ani samot­ná horo­ro­vá atmo­sfé­ra moc nepo­su­nu­la vzhů­ru a jedi­né co jí drže­lo při živo­tě byl solid­ní hudeb­ní dopro­vod, kte­rý byl zvo­len s citem a přes­ně paso­val k prá­vě pro­bí­ha­jí­cí­mu ději.

Hlavní žen­skou roli dosta­la dív­ka z před­ní stra­ny pla­y­boye z roku 1972 Rosie Holotik, kte­rá mě ovšem kro­mě své hez­ké tvá­řič­ky ničím neza­u­ja­la. Podle mě se moc do horo­ro­vé­ho žán­ru neho­dí. Její před­ve­de­ný výkon jsem jí moc nevě­řil, ale ale­spoň bylo po celou dobu na co kou­kat.

Ústav hrů­zy je prů­měr­ným sním­kem, kte­rý se sna­ží divá­ka pře­de­vším zaujmout po psy­chic­ké strán­ce, ale jinak chu­dob­ný děj se roz­je­de až ke kon­ci fil­mu. Herecké výko­ny někte­rých paci­en­tů se mi doce­la líbi­li, ale až na něko­lik momen­tů mě žád­ný z nich neza­u­jal na tolik, abych na něho nemohl del­ší dobu zapo­me­nout. Najde se zde něko­lik svět­lej­ších oka­mži­ků, ale ty nesto­jí za víc jak prů­měr­né hod­no­ce­ní. Film sice není ztrá­tou času, ale budu hod­ně dlou­ho pře­mýš­let než si jej pus­tím zno­vu.

Hodnocení:
50%

---