Známí neznámí – mobil je novým oknem do duše

Novoroční tragi­ko­me­die v režii Zuzany Mariankové kla­de všem divá­kům otáz­ku, zda oprav­du zná­me naše přá­te­lé a jak moc jsme si jis­tí že před námi něco neskrý­va­jí. Jedná se o čes­ko­slo­ven­skou adap­ta­ci ital­ské­ho fil­mu Naprostí cizin­ci. Ten byl nato­lik popu­lár­ní, že ješ­tě před námi zís­kal adap­ta­ci napří­klad ve Španělsku, Francii, Německu, Turecku, Indii, Maďarsku, Mexiku, Rusku, Polsku, Arménii, Norsku, Nizozemsku, nebo Jižní Koreji.

Skupina přá­tel, man­žel­ských párů, se roz­hod­ne osla­vit spo­leč­ně pří­chod nové­ho roku a sejdou se na veče­ři u jed­no­ho z nich. Konverzace se sto­čí k tomu, že mobil­ní tele­fo­ny jsou dnes vel­mi cit­li­vé osob­ní vlast­nic­tví a lidé v něm mají veš­ke­ré své sou­kro­mí. Skupinu tedy napad­ne hra, ve kte­ré celý večer budou nahlas číst veš­ke­ré zprá­vy a odpo­ví­dat na všech­ny tele­fo­ná­ty, kte­ré při­jdou. Večer je tak plný komic­kých nedo­ro­zu­mě­ní, ale také něko­li­ka nepří­jem­ných zjiš­tě­ní.

Československý rema­ke, nena­bí­zí opro­ti ori­gi­ná­lu více­mé­ně nic moc ino­va­tiv­ní­ho, samo­zřej­mě kro­mě pro­stře­dí a her­ců, kte­ří doká­ží svým pro­je­vem námět obo­ha­tit také čes­kým humo­rem. Martin Hoffman (Leoš) v tom­to ohle­du co se humo­ru týče vedl. Herecky na tom však nikdo nebyl špat­ně, her­ci obstoj­ně pře­chá­ze­jí mezi humo­rem a emoč­ně vypja­tý­mi scé­na­mi a záro­veň kaž­dý své posta­vě při­dal něja­ký cha­rak­te­ris­tic­ký rys.

Co mi však mís­ty vadi­lo z hle­dis­ka uvě­ři­tel­nos­ti je scé­nář, což je však sdí­le­ná vina před­lo­hy Paola Genoveseho a adap­ta­ce Petra Jarchovského. Nejde ani tak o samot­nou pre­mi­su fil­mu, tedy proč by si lidé s toli­ka tajem­ství­mi vůbec přá­li hrát tako­vou hru, pro­to­že ta je na kon­ci vel­mi dob­ře vysvět­le­ná. Spíš jde o někte­ré dia­lo­gy, kte­ré pro­bí­ha­li zejmé­na během tele­fo­ná­tů, a kte­ré zně­li zkrát­ka odtr­že­ně od rea­li­ty. Jako jeden pří­klad za všech­ny uve­du dce­ru, kte­rá táto­vi v tele­fo­ná­tu podě­ku­je za to, že jí kou­pil kon­do­my, což by pros­tě žád­ná dce­ra nikdy neu­dě­la­la. Jarchovský si tady také sám zkom­pli­ko­val pří­běh zasa­ze­ním do osla­vy nové­ho roku, pro­to­že napří­klad infor­ma­ce o tom že se uvol­ni­lo mís­to v domo­vě důchod­ců, by urči­tě nepři­šla v jede­náct hodin večer na nový rok. Krom těch­to detai­lů byl však scé­nář dob­ře vysta­vě­ný a více­mé­ně kopí­ro­val před­lo­hu.

Oproti před­lo­ze však nastal znač­ný pokles u hud­by. Zatímco Genovese jí pou­ží­val jako pro­stře­dek eska­la­ce situ­a­cí a vygra­do­va­la až ve finál­ní scé­nu, v čes­ké adap­ta­ci má hud­ba mini­mál­ní roli. Na dru­hou stra­nu si reži­sér­ka vel­mi ori­gi­nál­ně hrá­la se svět­li, pře­de­vším pro­střed­nic­tvím ohňostro­jů, což je vel­mi ori­gi­nál­ní a dob­ře pod­chy­ce­ný nápad.

Za zmín­ku sto­jí také kame­ra, za kte­rou sto­jí Petr Bencsík. Ačkoliv ten­to for­mát fil­mu je svo­jí pro­sto­ro­vou jed­no­du­chos­tí až diva­del­ní, dal by se odbít kla­sic­kým čtyř­ka­me­ro­vým sys­té­mem jakým jsou děla­né napří­klad sit­co­my. Když jsem o čes­kém rema­ku sly­šel, přes­ně toho jsem se upřím­ně bál, pro­to­že v našem pro­stře­dí pře­vlá­dá ten­den­ce kame­ru flá­kat. Nejen že se však Bencsík roz­ho­dl pro kom­plex­něj­ší vyu­ži­tí kame­ry, ale vizu­ál­ně byl film také kva­lit­ní i z hle­dis­ka kolo­ri­za­ce, kte­rá je také v čes­ku málo­kdy dota­že­ná. Vizuálně byl tedy sní­mek vel­mi pří­jem­ným pře­kva­pe­ním.

Závěrem bych řekl, že šlo o vel­mi kva­lit­ní film, je ale prav­da že je to jen z půl­ky záslu­ha tvůr­ců, pro­to­že z vel­ké čás­ti je nosi­te­lem kva­li­ty prá­vě námět. Herci se do toho však opře­li s vel­kou grá­cií a díky nim ital­ský pří­běh ply­nu­le fun­go­val i v našem pro­stře­dí. Vizuálně vel­mi kva­lit­ní dílo čemuž pomá­ha­jí hry s barva­mi. Hudba však byla zane­dba­ná a scé­nář měl pár nere­ál­ných míst. Vzhledem k tomu dávám hod­no­ce­ní 7/10.

---

---