Akta X - S11E05 - Ghouli (největší překvapení 11. série)

Pokud se cíle­ně vyhý­bá­te spo­i­le­rům, ať už ve for­mě ofi­ci­ál­ních upou­tá­vek či nekon­čí­cích debat na soci­ál­ních sítích, dělá­te zatra­ce­ně dob­ře. Epizoda Ghouli pro vás bez jakých­ko­liv dal­ších debat bude nej­vět­ším pře­kva­pe­ním 11. série. To, co se v prv­ních dese­ti minu­tách tvá­ří jako ta nej­kla­sič­těj­ší ze všech kla­sic­kých monster-of-the-week epi­zod, totiž záhy doros­te v myto­lo­gii jako řemen, vrcho­lí­cí v rodin­ném zno­vushle­dá­ní, na kte­ré fanouš­ci Akt X čeka­li pat­náct let.

James Wong je pocti­vý řeme­sl­ník. Jako spo­lu­au­tor epi­zod Squeeze, Beyond the Sea či One Breath dob­ře ví, jak spo­jit sofis­ti­ko­va­nou myto­lo­gii s akcí, thrille­rem a detek­tiv­kou tvá­ří­cí se jako samo­stat­ně sto­jí­cí pří­pad. Jako tvůr­ce postav typu Waltera Skinnera či Osamělých střel­ců důvěr­ně rozu­mí pohnutkám a moti­vům myto­lo­gic­kých postav. Jako úspěš­ný výkon­ný pro­du­cent seri­á­lu Millennium, kde pře­vzal pro­kle­té žezlo pří­mo po Chrisi Carterovi, dob­ře zná všech­ny mecha­ni­ky a nástra­hy, kte­ré sto­jí za výro­bou tele­viz­ní­ho seri­á­lu. A koneč­ně jako duchov­ní otec slav­né sla­sher série Final Destination (u nás zná­mé jako Nezvratný osud) ví, co je to napě­tí a budo­vá­ní stra­chu.

Pětidílná fil­mo­vá série, ač v jádru není ničím jiným, než kla­sic­kou bru­tál­ní vybí­je­nou beze­jmen­ných puber­ťá­ků, při­šla s výbor­nou pre­mi­sou. Nenudila nás žád­ným před­ví­da­tel­ným mani­a­kem s hoke­jo­vou mas­kou na tvá­ři a mače­tou v ruce, před­sta­vi­la se nám v ní pra­choby­čej­ná a vzdor své abs­trakt­nos­ti zatra­ce­ně děsi­vá Smrt, kte­rá si nako­nec při­jde zkrát­ka pro všech­ny. Ačkoliv všech­na dal­ší pokra­čo­vá­ní půso­bi­la spí­še jako relax a poho­da, prv­ní film, kte­rý reží­ro­val a napsal prá­vě Wong, svým napě­tím, atmo­sfé­rou a neotře­lým poje­tím zafun­go­val jako svě­ží vánek do již řád­ně vyčpě­lé­ho (sub)žánru.

Na svou deva­de­sát­ko­vou horo­ro­vou tvor­bu Wong vzpo­mí­ná ve chví­lích, kdy ztvár­ňu­je spán­ko­vou para­lý­zu, kte­rá se v nové epi­zo­dě opa­ko­va­ně pro­je­vu­je u Scullyové. Jedná se o stav někde na pome­zí spán­ku a bdě­ní, kdy jedi­nec není scho­pen roz­li­šit sen od rea­li­ty. Živé sny, ve kte­rých agent­ka pro­ná­sle­du­je posta­vu, jeví­cí se být pou­hým stí­nem, jsou skvě­lé a před­zna­me­ná­va­jí jed­no osu­do­vé setká­ní.

 

 

Zdánlivým anti­hr­di­nou pří­bě­hu je Jackson Van de Kamp, sedm­nác­ti­le­tý mla­dík se zvlášt­ní­mi schop­nost­mi, díky nimž umí silou vůle vnu­tit ostat­ním lidem své vlast­ní, čas­to vel­mi divo­ké před­sta­vy. Prostě tako­vá ošk­li­věj­ší teen ver­ze Clarka Kenta. Jackson je tee­nager, a tak své schop­nos­ti vyu­ží­vá k tomu nej­u­ži­teč­něj­ší­mu, co ho napa­dá – stra­še­ní vlast­ních pří­tel­kyň. Ano, pří­tel­kyň, plu­rál, Jackson je puber­ťák a roz­hod­ně se pota­til. Jak Mulder se Scullyovou zjiš­ťu­jí během výsle­chu holek, kte­rý vedou oddě­le­ně ve sty­lu Syzygy, chla­pec má pří­jme­ní shod­né s rodi­nou, kte­rá před pat­nác­ti lety ado­p­to­va­la jejich malé­ho syna.

William je sice poto­mek agent­ky Scullyové a, jak jsme všich­ni tou­žeb­ně pře­svěd­če­ni, agen­ta Muldera, ovšem tak, jak se nám před­sta­vu­je v nové epi­zo­dě, by vůbec nej­vět­ší radost udě­lal něko­mu úpl­ně jiné­mu. Robert Modell, zná­mý z epi­zo­dy Pusher jako úhlav­ní Mulderův nepří­tel, by jis­tě zamáč­kl slzu při pohle­du na Willovy nad­při­ro­ze­né schop­nos­ti. Dávno před Williamem, a sice kon­cem tře­tí série, totiž totož­nou schop­nost super­su­ges­ce názor­ně před­ve­dl Modell, když pou­hou silou vůle donu­til elit­ní­ho čle­na zása­ho­vé jed­not­ky, aby sám sebe upá­lil, nebo Muldera, aby namí­řil zbra­ní na svo­ji par­ťač­ku. Schopnosti, v pří­pa­dě Williama vze­šlé z mimo­zem­ské DNA, nyní chla­pec vyu­ží­vá pri­már­ně k tomu, aby mohl snad­ně­ji pro­plou­vat živo­tem.

Jackson však není žád­né apri­o­ri zlo­my­sl­né mon­strum, v prvé řadě je to spíš klu­či­na, kte­rý ve své mla­dic­ké neroz­váž­nos­ti nedo­mýš­lí, kam až mohou jeho vtíp­ky, not­ně zná­so­be­né prá­vě nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi, dojít. Není ani nepo­ra­zi­tel­ný, dob­ře je to vidět v akč­ních scé­nách, kdy ho nemoc­nič­ní­mi chod­ba­mi pro­ná­sle­du­jí elit­ní agen­ti minis­ter­stva obra­ny, kte­ří po něm pálí jed­nu sal­vu za dru­hou. Jakkoliv jsem nikdy nebyl pří­z­niv­cem akč­ních scén v Aktech X, ten­to­krát jsou skvě­le zakom­po­no­vá­ny. Dokonce i v pří­pa­dě, že nejste fanouš­ky wil­li­a­mov­ské myto­lo­gie (jako tře­ba já), bude­te vel­mi pře­kva­pe­ni ve chví­li, kdy se při­stih­ne­te, že chlap­ci vlast­ně fan­dí­te a vlád­ním kov­bo­jům pře­je­te jed­nu pořád­nou přes hubu. Ostatně Mulderovo pro­hlá­še­ní „keep crac­king wise – you have no idea my sta­te of mind“ mlu­ví za vše a mno­zí z nás by jej jis­tě bez váhá­ní pode­psa­li.

 

 

Epizoda odha­lu­je, že James Wong má pro myto­lo­gii, pro intim­ní momen­ty mezi Mulderem a Scullyovou i pro vztah Scullyové k její­mu syno­vi při­nejmen­ším stej­ně dob­rý cit jako Chris Carter v době, kdy psal myto­lo­gii osmé a devá­té řady. David Duchovny hra­je svůj stan­dard. Jeho Mulder půso­bí, jako by se s Williamem roz­lou­čil už před dlou­hý­mi lety, a nyní, víc, než coko­liv jiné­ho, jej zají­má psy­chic­ká rov­no­vá­ha jeho milo­va­né part­ner­ky. Gillian Andersonová je bez jakých­ko­liv hlub­ších roz­bo­rů výbor­ná. Scéna z pitev­ny, v níž se Scullyová psy­chic­ky zhrou­tí nad „ostat­ky“ své­ho syna, v celé naho­tě uka­zu­je, nako­lik agen­t­či­na před­sta­vi­tel­ka za celé roky herec­ky pokro­či­la a vyspě­la. Pozoruhodná byla již před dvě­ma deká­da­mi, když její nemoc­ná agent­ka v díle Memento Mori skr­ze pod obra­zem před­čí­ta­ný deník posí­la­la své­mu part­ne­ro­vi nesmě­lá vyjá­d­ře­ní vdě­ků za vzá­jem­nou důvě­ru. Stejně tak je její pro­jev k Williamovi lás­ky­pl­ným posel­stvím, vyjá­d­ře­ným však ústy zdr­ce­né mat­ky, kte­rá ztra­ti­la své dítě, a tedy všech­nu víru. Jeden z myto­lo­gic­kých vrcho­lůdevá­té řady se tak nyní koneč­ně dočká­vá své­ho zavr­še­ní.

 

 

Nesporným vrcho­lem epi­zo­dy je pak její závěr, setká­ní agent­ky Scullyové s Williamem. Stává se tak šest­náct let poté, co si se svým jed­no­le­tým syn­kem kon­cem devá­té série dala své zdán­li­vě posled­ní sbo­hem. Již teh­dy se jed­na­lo o emo­ce­mi nabi­tou epi­zo­du, jejíž udá­los­ti eska­lo­va­ly až k roz­hod­nu­tí Scullyové dát své­ho syna k adop­ci, aby ho uchrá­ni­la před udá­lost­mi, kte­ré moh­ly a měly nastat. Scéna, v níž se agent­ka popr­vé setká­vá se svým dospě­lým synem „tvá­ří v tvář“, je vyni­ka­jí­cí, dokon­ce i vzdor tomu, že William během ní nemá svo­ji sku­teč­nou podo­bu. S úle­vou kvi­tu­ji, že po všech těch až obřad­ně půso­bí­cích vlád­ních a vojen­ských hi-tech expe­ri­men­tech, kte­rý­mi jsme za posled­ních pět­a­dva­cet let pro­šli, je celé setká­ní poja­to vel­mi civil­ně, sko­ro až komor­ně.

Akta X nikdy nepo­tře­bo­va­la bojo­vé vrtu­l­ní­ky a mimo­zem­ské korá­by k tomu, aby budi­la emo­ce, vzru­še­ní a doje­tí. A jsem rád, že na to tvůr­ci i po letech pama­tu­jí.

Mimochodem – Williamova pře­zdív­ka z webo­vek ghouli.net je @rever – ve fran­couz­šti­ně „to dre­am“, v por­tu­gal­šti­ně „to see aga­in“.

režie James Wong | scé­nář James Wong | pre­mi­é­ra v USA 31. 1. 2018 | pre­mi­é­ra v ČR: Prima Cool 2.9.2018 00:40 | hod­no­ce­ní 80%

---