La chimera aneb magičtí lovci pokladů

Po uve­de­ní na fes­ti­va­lech v Cannes a ve Varech při­šel do běž­né čes­ké dis­tri­buce ital­ský film Chiméra (La chi­me­ra, 2023). Jedná se o dílo ital­ské reži­sér­ky Alice Rohrwacher, kte­rá není v Cannes nezná­mou posta­vou. Již před lety si odsud odnes­la Velkou cenu fes­ti­va­lu za sní­mek Zázraky (Le mera­vi­g­lie, 2014) a oce­ně­ní za nej­lep­ší scé­nář k fil­mu Šťastný Lazzaro (Lazzaro feli­ce, 2018). Na kon­tě má také něko­lik nomi­na­cí na Zlatou pal­mu, na Oscara (za krát­ko­me­tráž­ní sní­mek Holčička - Le pupille, 2022), na Evropskou fil­mo­vou cenu a za již zmí­ně­ný sní­mek Šťastný Lazzaro zís­ka­la něko­lik oce­ně­ní i na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Sitges. Ve Varech její nej­no­věj­ší dílo poměr­ně rezo­no­va­lo pozi­tiv­ní­mi ohla­sy a tak jsem byl vel­mi zvě­dav, až se sním budu moci sezná­mit.

Pokud bys­te to z názvu fil­mu náho­dou nepo­zna­li, tak sní­mek vyprá­ví o sku­pi­ně lov­ců pokla­dů, nebo lépe řeče­no ital­ských vykra­da­čů hro­bek. V jejím čele sto­jí pro změ­nu ang­lic­ký mla­dík Arthur (Josh O´Connor - znát jej může­te ze seri­á­lu Koruna, nebo teď nově z Rivalů), kte­rý vyni­ká schop­nos­tí najít loka­ci pokla­du pomo­cí vir­gu­le. Touto svou magic­kou schop­nos­tí nám sice může při­po­mí­nat slav­né­ho fil­mo­vé­ho arche­o­lo­ga, kte­rý tak­též za kaž­dým kame­nem najde něja­ký kou­zel­ný před­mět, ovšem prav­da nemů­že být více vzdá­le­ná. Zatímco Jones se stej­ně jako zby­tek Arthurovi par­ty honí zejmé­na za pokla­dy a bohat­stvím spo­je­ným s jejich pro­de­jem, v prů­bě­hu toho­to fil­mu zjis­tí­me, že Arthur hle­dá spí­še lás­ku ke své mrt­vé dív­ce, což ho  nako­nec dove­de až na samou hra­ni­ci mezi živo­tem a smr­tí.

Když jsem vče­ra vyrá­žel na ten­to film do kina, pře­mýš­lel jsem, kdy jsem napo­sle­dy viděl v kině něja­ký sou­čas­ný ital­ský film. A vzhle­dem k tomu, že jsem na žád­ný nepři­šel (což ovšem také může být mou nepo­zor­nos­tí), o to více jsem se těšil. A o to vět­ší pak mož­ná bylo zkla­má­ní. Nebo ne až tak zkla­má­ní, jako spíš roz­ča­ro­vá­ní. Určitě sou­hla­sím s tím, že se jed­ná o nad­prů­měr­ný sní­mek. Mě osob­ně potě­ši­lo zejmé­na to, že je natá­če­ný na fil­mo­vý mate­ri­ál (to vždyc­ky doká­že potě­šit), ovšem když jsem se začal zamýš­let nad dějem, nějak se mi ta krá­sa zača­la před oči­ma tro­chu roz­pa­dat. Ten pří­běh má totiž vel­mi poma­lý roz­jezd, což by ani tolik neva­di­lo, vzhle­dem k cel­ko­vé­mu tem­pu sním­ku. Já osob­ně jsem ale měl pro­blém s tím, že se mi ve zbyt­ku sto­pá­že nedo­sta­lo žád­né hlu­bo­ké myš­len­ky. Příběh sám se totiž na můj vkus až nepří­jem­ně vle­če a jeho tem­pu moc nepo­má­há ani pasiv­ní posta­va. Všechny své moti­vy nám pak autor­ka jen tak let­mo uká­že, čímž v nás vzbu­dí otáz­ku, ovšem záměr­ně nám na ní nedá odpo­věď. Nutí nás tak neu­stá­le pře­mýš­let o smys­lu její­ho pří­bě­hu, což nemu­sí být nut­ně špat­ně, ovšem u mě to po odcho­du ze sálu ved­lo k jis­té­mu poci­tu roz­ča­ro­va­nos­ti a pochy­bám, co vlast­ně chtě­la autor­ka svým pří­bě­hem říci. Naopak vyzdvih­nout musím již zmí­ně­nou tech­nic­kou strán­ku. Ke své­mu vyprá­vě­ní autor­ka chytře pou­ží­vá pro­mě­ňu­jí­cí se for­mát obra­zu a vel­mi hez­ky půso­bí i barev­nost zvo­le­né­ho fil­mo­vé­ho mate­ri­á­lu v kon­tras­tu s barev­nos­tí mizanscé­ny.

Kromě roz­ča­ro­vá­ní z pří­bě­hu si také nejsem jist, zda film sne­se srov­ná­ní s Fellinim, kte­ré v sou­vis­los­ti s ním čas­to zazní­va­lo. Felliniho tvor­ba byla hod­ně ovliv­ně­ná kon­čí­cí érou ital­ské­ho neo­re­a­lis­mu a je prav­da, že Chiméra troš­ku ote­ví­rá ta soci­ál­ní pří­pad­ně vzta­ho­vá téma­ta. Na dru­hou stra­nu je obo­ha­cu­je o své magic­ké vidě­ní svě­ta, což je sice hez­ký (a pro autor­ku nej­spíš typic­ký) prvek, ovšem nějak mi to nejde dohro­ma­dy s tím slo­vem rea­lis­mus. Myslím tedy, že autor­ka se Fellinim inspi­ru­je, ovšem nelze pod­le mě říci, že by svým fil­mem na jeho tvor­bu odka­zo­va­la.

Závěrem bych řekl asi toto: Chiméra nej­spíš nebu­de reži­sé­r­či­ným pře­lo­mo­vým dílem. Jeho návště­vu bych dopo­ru­čil všem, kte­ré zají­má aktu­ál­ní svě­to­vé dění na poli fil­mo­vých fes­ti­va­lů, ane­bo lidem, kte­ří mají záli­bu v dob­ře odve­de­né ital­ské kine­ma­to­gra­fii. Myslím, že se jed­ná o typic­kou ukáz­ku fes­ti­va­lo­vé­ho sním­ku, kte­rý oslo­ví umě­lec­ky zalo­že­né divá­ky, ovšem běž­né­ho divá­ka tolik neza­ujme.

---