Nenápadný půvab buržoazie (Le charme discret de la bourgeoisie)

Tento sní­mek se v kině pro­mí­tal s Andaluským psem a má s ním svo­ji sou­vis­lost. Jednak jmé­na reži­sé­ra Louise Bunuela a jed­nak opět prv­ky surre­a­lis­mu.Dějově začí­ná­me v momen­tě kdy se sejde sku­pi­na přá­tel (tři man­žel­ské páry) aby spo­lu pove­če­ře­li. Je ovšem nevhod­ná doba. Měli se sejít až zít­ra a tak dochá­zí k nedo­ro­zu­mě­ní. Nakonec se všich­ni shod­nou, že když už to takhle dopadlo, sko­čí si do neda­le­ké restau­ra­ce ale­spoň na skle­nič­ku. Majitel restau­ra­ce však zemřel a dámy z toho mají poně­kud nepří­jem­ný pocit a tak se opět odchá­zí jinam.

Vše co násle­du­je by se oprav­du dalo shr­nout větou „sku­pi­na přá­tel se spo­lu sna­ží neú­spěš­ně pove­če­řet„. S postu­pem času jim v jejich sna­ze vždy zabrá­ní něja­ká hod­ně neče­ka­ná až bizar­ní udá­lost. Jako napří­klad tyto: Opět jsou (ten­to­krát jen dámy) v restau­ra­ci, ale není nic k pití. Hostů bylo totiž tolik, že vypi­li vše­chen čaj. Není ani káva a tak si nako­nec muse­jí dát jen vodu. Do toho vše­ho se při­ple­te mla­dík od ved­lej­ší­ho sto­lu a začne jim vyprá­vět své sny z mlá­dí. Nebo, už to vypa­dá, že se vše pove­de tak jak má, když v tu ránu do domu vpad­nou vojá­ci a chys­tá se bom­bar­do­vá­ní. Na oplát­ku je pozve gene­rál k sobě na veče­ři, když zased­nou roz­táh­ne se opo­na a všich­ni sedí na diva­del­ním jeviš­ti. Co to má být? Jsou snad v něja­ké hře? Tohle není sku­teč­nost?

Všechny tyhle otáz­ky jsem si kla­dl hlav­ně dru­hou polo­vi­nu fil­mu. Zde se totiž začnou obje­vo­vat zno­vu surre­a­lis­tic­ké prv­ky. Hlavně sny. Scéna z jeviš­těm a dal­ší, kte­ré násle­du­jí vyvr­cho­lí neče­ka­ně, až jsem si vždy říkal „To se pře­ce nemoh­lo stát, to je div­né„. Pak násle­do­val dal­ší záběr a někdo řekl „Zdál se mi oprav­du hroz­ný sen„ Když se to sta­ne už tak počtvr­té je to už tro­chu ste­re­o­typ­ní. To, ale pořád není to nej­dů­le­ži­těj­ší. Sny a reál­né scé­ny se stří­da­jí sty­lem, že jsem mís­ty už neměl jas­no co je co, a nejde jen o sny, ale i sny ve snech tj. něko­mu se zdá něco co se zdá ješ­tě něko­mu jiné­mu, v tomhle se vyznat bylo mís­ty oprav­du peklo.

Jako omlu­va tvůr­ci poslou­ží fakt, že se řadil k surre­a­lis­mu a zde mají sny své před­ní mís­to. Tohle, ale bude běž­né­mu divá­ko­vi bohu­žel doce­la jed­no a film si tak moc nevy­chut­ná. Naštěstí tohle není film pro běž­né­ho divá­ka (jako vět­ši­na pro­jek­tu 100.)

Co se týče hod­no­ce­ní. Vzhledem k dru­hé polo­vi­ně fil­mu jsem mu troš­ku při­dal i když uzná­vám, že je to film inte­li­gent­ní s chyt­rý­mi dia­lo­gy a oce­ně­ný Oscarem za nej­lep­ší nean­g­lic­ky mlu­ve­ný film roku 1972.

---

---