IVA JANŽUROVÁ (1941), role Marie

Oceňovaná fil­mo­vá, diva­del­ní a tele­viz­ní hereč­ka Iva Janžurová, kte­rá má na svém kon­tě Cenu Alfréda Radoka i Thálii a Křišťálový gló­bus za celo­ži­vot­ní pří­nos čes­ké kine­ma­to­gra­fii z 50. roč­ní­ku kar­lo­var­ské­ho fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu. Narodila se v Žirovnici u Pelhřimova. Po absol­vo­vá­ní praž­ské DAMU byla od polo­vi­ny 60. let opo­rou dvou elit­ních čes­kých diva­del­ních scén: Divadla na Vinohradech a poté Národního diva­dla, jehož člen­kou je dodnes. V 60. letech také zapo­ča­la svou fil­mo­vou kari­é­ru, během níž vytvo­ři­la desít­ky význam­ných rolí. Byla pova­žo­vá­na pře­de­vším za jedi­neč­nou komič­ku, ale ztvár­ni­la i řadu dra­ma­tic­kých psy­cho­lo­gic­kých rolí, např. Kočár do Vídně (1966), Petrolejové lam­py (1971) nebo Morgiana (1972). Mezi její­mi kome­di­ál­ní­mi titu­ly mají před­ní mís­to: Svatba jako řemen (1967), Pension pro svo­bod­né pány (1967) a kul­tov­ní Světáci (1969). V 70. letech se obje­vi­la v divác­ky oblí­be­ných kome­di­ích: Marečku, podej­te mi pero (1976) či Což takhle dát si špe­nát (1977). Z výraz­ných fil­mo­vých rolí v 90. letech zmiň­me např.: posta­vu stár­nou­cí nevěs­ty v povíd­ko­vém kome­di­ál­ním fil­mu Co chyt­neš v žitě (1998), za kte­rou zís­ka­la své­ho prv­ní­ho Českého lva. Druhou pres­tiž­ní soš­ku Českého lva si odnes­la za tragi­ko­me­dii reži­sér­ky Alice Nellis Výlet (2002). S reži­sé­rem Radkem Bajgarem popr­vé spo­lu­pra­co­va­la na tragi­ko­me­dii Teorie tyg­ra (2016) a napo­sle­dy na Teroristce.

 

Představte Vaši posta­vu sym­pa­tic­ké bojov­ni­ce paní Marie.

Moje hrdin­ka - paní uči­tel­ka v důcho­du - je ská­lo­pev­ně pře­svěd­če­ná, že sluš­nost, zdvo­ři­lost a vzá­jem­ná lid­ská úcta je jedi­ná mož­ná ces­ta k vyře­še­ní kaž­dé­ho pro­blé­mu občan­ské­ho spo­luži­tí. Že ve chví­li, kdy se tato její víra hrou­tí, v sobě obje­ví sílu vze­přít se bez­mo­ci, kte­rá ve vět­ši­ně z nás vyvo­lá­vá pasi­vi­tu a ztrá­tu život­ní spo­ko­je­nos­ti, tím pře­kva­pí sama sebe a své nej­bliž­ší a dou­fám, že i divá­ky.

 

S Radkem Bajgarem jste spo­lu­pra­co­va­la na tragi­ko­me­dii Teorie tyg­ra, kde jste si zahrá­la posta­vu své­ráz­né domi­nant­ní babič­ky. Pro tuto roli vše řídí­cí tchy­ně v Teorii tyg­ra jste se prý necha­la hod­ně pře­mlou­vat…

Ano, pro roli tchy­ně Jiřího Bartošky do Teorie tyg­ra mě oprav­du Radek Bajgar hou­žev­na­tě pře­mlou­val… Ta role byla malič­ká a moc se mi do toho nechtě­lo. Říkala jsem si, že chce moje jmé­no na pla­kát, aby zís­kal i moje pří­z­niv­ce, a ti by byli zkla­ma­ní, pro­to­že je to oprav­du malá role. Já jsem ten­krát byla v kadeř­nic­tví, nechá­va­la si česat hla­vu a vyprá­vě­la jsem kadeř­ni­ci tenhle pří­běh, jak mě pan Bajgar uhá­ní a že se mi do toho nechce. A ta kadeř­ni­ce mi říká: „Heleďte, ale ten pan Bartoška je teď tako­vej nemoc­nej, a kdy­by se s ním něco sta­lo, tak si bude­te vždyc­ky vyčí­tat, že jste tu roli nevza­la.“ Takže já jsem do toho fil­mu vlast­ně šla kvů­li Jirkovi Bartoškovi.

A jak tedy došlo k tomu, že jste s Radkem Bajgarem nato­či­la celo­ve­čer­ní film v hlav­ní roli?

Během natá­če­ní Teorie tyg­ra jsme se lépe pozna­li, do té doby jsem ho vůbec nezna­la. Já jsem pak muse­la na ope­ra­ci se srd­cem, tak­že jsem ani neby­la na pre­mi­é­ře Teorie tyg­ra. Pak se mi ozval s novou nabíd­kou, ale během toho tele­fo­ná­tu mi vlast­ně ani neřekl, o čem film bude. Že budu tero­rist­ka, jsem ale zjis­ti­la vel­mi záhy, když si mě při­je­li vyfo­tit, jak budu vypa­dat se zbra­ní. Scénář se mi ale už v té původ­ní ver­zi moc líbil. Je to hezká herec­ká pří­le­ži­tost pro­žít na plát­ně neče­ka­né pohnu­tí ve věku ženy už pono­ře­né do dnů poklid­né­ho stá­ří.

 

A jaká byla Vaše úpl­ně prv­ní reak­ce po pře­čte­ní scé­ná­ře Teroristky? Tentokrát šlo o roli, kte­rou Vám psal Radek Bajgar pří­mo na tělo.

Radek Bajgar mě pře­kva­pil. V ten den, kdy posbí­ral snad všech­ny ceny za Teorii tyg­ra na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Novém Městě nad Metují a já tam sho­dou okol­nos­tí pře­bí­ra­la cenu za role v čes­kých kome­di­ích, mi sdě­lil, že mi píše fil­mo­vou roli. Už umím být k tako­vým hez­kým zprá­vám rezer­vo­va­ná, ale po čase jsem ve vel­ké obál­ce oprav­du obdr­že­la scé­nář. Napsala jsem mu ten­krát: „No, pane jó, ten­to­krát mě nebu­de­te muset pře­mlou­vat, tahle Marie - to je jako sest­ra Kristy z Kočáru do Vídně.“ Už to samo oso­bě bylo fas­ci­nu­jí­cí, i když tenhle výraz je na mě moc exal­to­va­ný, řek­la bych, že pro hereč­ku je tahle role dost dob­rá nabíd­ka.

Pokud bys­te měla zavzpo­mí­nat na natá­če­ní, jak to pro­bí­ha­lo včet­ně Vašeho neleh­ké­ho výcvi­ku stří­le­ní a ovlá­dá­ní zbra­ně?

Přípravy za mě obsta­rá­val vel­mi vlíd­ný štáb včet­ně výtvar­ni­ce kos­tý­mů Kataríny Hollé, kte­rá mě nedáv­no bra­vur­ně oblék­la do ang­lic­ké krá­lov­ny Alžběty II. v Audienci u krá­lov­ny ve Stavovském diva­dle. Výtvarnice kos­tý­mů pře­da­la reži­sé­ro­vi náhle­dy na 150 mých mož­ných pře­vle­ků. Připravovali mě oprav­du šetr­ně, i instruk­tor přes zbra­ně mi ve střel­ni­ci vysvět­lil roz­díl mezi pis­to­lí a revol­ve­rem s decent­ně uta­jo­va­nou jis­to­tou, že hází na stě­nu hrách.

Režisér Radek Bajgar zmí­nil, že Teroristka je pri­már­ně o bez­mo­ci člo­vě­ka pro­ti zvů­li a aro­gan­ci moc­ných. Kdy Vy osob­ně cíti­la ve svém živo­tě nej­víc bez­moc­ná?

Rozhodně jsem bez­moc zaží­va­la v nor­ma­li­zač­ní době, kdy jsem dosta­la scé­nář, těši­la jsem se na něj a pak mi řek­li, že nemůžu hrát, pro­to­že jsem nepo­de­psa­la… Pamatuju si na tako­vou situ­a­ci, kdy už jsem měla začít točit film, doma jsem měla novo­ro­ze­nou Theodorku a kvů­li té roli jsem se sna­ži­la pře­ru­šit koje­ní. A pak z natá­če­ní stej­ně sešlo. Tak to mi z toho vše­ho bylo hod­ně špat­ně, ale konec­kon­ců jsem si to zavi­ni­la sama, nemě­la jsem být tak nedo­čka­vá. Takových pří­pa­dů s odmít­nu­tím na posled­ní chví­li byla celá řada. Filmovou pro­fe­si už jsem měla zvlád­nu­tou, jak nej­lé­pe jsem umě­la, a pak při­šel tenhle utrum. Chodila jsem se stá­le na vyš­ší mís­ta ptát, proč nesmím fil­mo­vat, a sna­ži­la jsem se být odváž­ná, ale zbraň jsem s sebou teda nemě­la! (smích)

 

Marie řeší morál­ní i tech­nic­ké pro­blémy vraž­dy, a i Vy jste se vyjá­d­ři­la, že nabít bro­kov­ni­ci je oprav­du fuš­ka. Kdybyste se vy roz­hod­la pro­blém řešit stej­ně radi­kál­ně jako Marie, řeši­la bys­te spíš to morál­ní dile­ma, nebo tech­nic­ké obtí­že?

Pro mě by roz­hod­ně bylo těž­ší to morál­ní hle­dis­ko, aniž bych se teda chtě­la nějak vychlou­bat, že zvlá­dám puš­ku! Já jsem se to vždyc­ky nau­či­la jen na chví­li, kdy se natá­če­lo. Morální otáz­ka je i pro Marii slo­ži­tá. Ona k té vraž­dě dospí­vá pozvol­nou ces­tou, není to dílo oka­mži­ku. Je to něco, co se v ní postup­ně hro­ma­dí. Marie má vro­ze­nou sluš­nost a zdvo­ři­lost, víru, že se na všem dá domlu­vit v kli­du a s rozu­mem, a to se v ní všech­no jed­no za dru­hým boří. Morální opráv­ně­nost v ní nako­nec sply­ne s poci­tem bez­mo­ci, a je to hoto­vý.

 

Eva Holubová, kte­rá s vámi v Teroristce hra­je, o Vás řek­la, že jste čis­tý a nepo­mstych­ti­vý člo­věk, a že prá­vě pro­to jste v posta­vě Marie tak auten­tic­ká. Změnil tenhle film váš názor na pomstu a odpla­tu?

Ne, mys­lím si, že ne. Občas mám pocit, že na mě někdo má pif­ku a ška­re­dě na mě mys­lí. Dějí se mi na jeviš­ti nepří­jem­né věci, a to si vždyc­ky říkám, kdo­pak to na mě zase vysí­lá nepří­jem­né vlny! A pak takhle roze­vřu ruce a říkám: „A zpát­ky běž­te na toho, kdo je na mě poslal!“ (smích) Je to tako­vá moje hra. Ale po nepří­te­li se nepí­dím a mys­lím, že je to hroz­ná náma­ha. Byla jsem kdy­si u jed­no­ho léči­te­le a tam mi pro­zra­di­li, že řada jejich kli­en­tů jsou lidé, kte­ří se sna­ži­li vyu­žít něja­ké své síly k úto­ku na nepřá­te­le. To se pro­ti nim nako­nec vždyc­ky obrá­ti­lo, úpl­ně je to roz­lo­ži­lo. Možná je to taky tako­vá pohád­ka, ale mám blíz­ko tomu věřit.

Jaké máte dal­ší plá­ny, jste neu­vě­ři­tel­ně aktiv­ní: hra­je­te, píše­te, reží­ru­je­te, ale jste v nepo­sled­ní řadě máma a babič­ka pěti vnou­čat, s tou­to vel­kou rodi­nou žije­te v jed­nom domě. Která z těch­to rolí vás momen­tál­ně napl­ňu­je nej­víc?

Těch rolí je dost, jenom Vy jste jich teď vyjme­no­va­la pět. A vždyc­ky, když jsem na diva­dle měla tře­ba těch pět rolí záro­veň, tak mě nej­víc bavi­lo, že se to stří­dá. Mít tyhle věci hez­ky pohro­ma­dě a při­tom kaž­dou jin­de je vel­mi výhod­né. Já hroz­ně ráda jez­dím ven do pří­ro­dy, k nám na cha­lu­pu, a na to v posled­ní době nemám moc času, tak­že mě to tro­chu zne­po­ko­ju­je. Soukromé rados­ti na svůj úkor dost flá­kám a vnouč­ky teda zane­dbá­vám trestu­hod­ně, ti už si na to chudá­ci zvyk­li. Já už je teď i doce­la vyu­ží­vám pro sebe. Písknu na Theodorčiny dva chlap­ce, že potře­bu­ju nalo­žit nebo vylo­žit auto. Sabinčin Vincentek mě čas­to navi­gu­je přes počí­ta­čo­vé záha­dy, Áďa peče skvě­lé muf­fi­ny a balí nám je na ces­tu na zájezdy… Theodorka je doku­men­ta­rist­ka a její­mu nej­star­ší­mu už je šest­náct, má na YouTube svůj kanál a tam uve­řej­ňu­je svo­je pořa­dy. Donedávna se to jme­no­va­lo Dva gau­ne­ři. Půjčila jsem jim pro natá­če­ní svo­ji vinár­nu a oni si v ní udě­la­li fan­tasma­go­ric­kou labo­ra­toř̌. Nevěřila jsem, že to půjde ukli­dit, ale zvlád­li to. A ten úpl­ně̌ nejmen­ší, šes­ti­le­tý Toníček, mi dneska při­šel poru­čit: „Nevař, Ivčo, my Ti dáme oběd - bažan­ta!“ A zrov­na vče­ra jsem mu troš­ku s oba­va­mi svě­ři­la kra­bi­ci vají­ček, aby je odne­sl po scho­dech mamin­ce, a on to tak hrdě zvlád­nul! Takhle my se v tom našem domě míjí­me a aspoň na chvil­ku se všich­ni vidí­me.

 

Spoluautor roz­ho­vo­ru s Ivou Janžurovou: Jana Chmelíková

---