Já, padouch 2 | Despicable Me 2 [60%]

Gru se po posled­ním plá­nu, kte­rý obsa­ho­val ulou­pe­ní měsí­ce, roz­ho­dl kvu­li dol­kám sek­nout se zlo­du­ši­nou a obrá­tit se na stra­nu dob­ra. S dok­to­rem Nefariem se sna­ží zalo­žit živ­nost na výro­bě dže­mů. Tyhle plá­ny jdou ovšem stra­nou, když Grua une­se agent­ka Lucy z Antipadoušské ligy. Chtějí po něm totiž pomoc. Svět ohro­žu­je nový tero­ris­ta, kte­rý ukra­dl novou che­mic­kou slou­če­ni­nu, kte­rá ze všech živých tvo­rů je schop­ná vytvo­řit nezni­či­tel­né a nekon­t­ro­lo­vatl­né bes­tie. Gru sice ze začát­ků pomoc odmí­tá, avšak co nevi­dět se z prá­ce pro ligu stá­vá mož­nost, jak vypl­nit díru po padouš­ských plá­nech...

Jednička byla poměr­ně zábav­nou zále­ži­tos­tí. I když totiž vyu­ží­va­la téměř všech kla­sic­kých nešva­rů ani­má­ků podob­né­ho raže­ní, tak nějak jí to nešlo míti za zlé. Nápaditost tomu totiž nechy­bě­la, pří­běh taky nebyl zrov­na špat­ný, pohled zápo­rá­ka byl podob­ně zábav­ný jako v pří­pa­dě ani­má­ku Megamysl a do toho mimo­ni, kte­ří se uká­za­li jako hlav­ní síla této znač­ky. Popravdě, malí žlu­ťá­ci a Agnes jsou ty dvě věci, kte­ré se vám zaru­če­ně vyba­ví, když se řek­ne Já, padouch.

Dvojka si je toho moc dob­ře vědo­ma a tak ani v jed­nom pohle­du nepo­le­vu­je. Zaslouží si navíc jakousi malou for­mu uzná­ní za to, že se vás nesna­ží přecpat těmi­to dvě­ma ele­men­ty úpl­ně k prask­nu­tí. No mož­ná v pří­pa­dě žlu´táků, ale kdo by jim to měl za zlé. Problém dru­hé­ho padou­cha vězí totiž tro­chu někde jin­de. Ano samo­zřej­mě, pořád je to ani­mák kte­rý se doká­že v kon­ku­ren­ci vět­ši­nou nemast­ných ani­mo­va­ných pří­bě­hů více než pro­sa­dit, ovšem ono kouz­lo jed­nič­ky je bohu­žel to tam. Já, padouch 2 je totiž více než čím­ko­liv jiným tako­vou sáz­kou na jis­to­tu. Ve sty­lu kdo nic moc nedě­lá, nic moc také neska­zí no ne?

Ve svět­le jed­nič­ky totiž půso­bí její pokra­čo­vá­ní mož­ná až pří­liš sebe­ú­čel­ně, před­ví­da­tel­ně a cel­ko­vě to spí­še než napí­na­vý film při­po­mí­ná něko­li­ká­tou jízdu na hor­ské drá­ze. Už totiž víte, co při­jde za dal­ší zatáč­kou, kde bude jíz­da o něco divo­čej­ší a kde leží konec ces­ty. Neznamená to, že bys­te se nudi­li, to ani omy­lem, avšak pros­tě to postrá­dá tu jis­kru, kte­rá by z toho udě­la­la něco víc, než jen dal­ší nepočmá­ra­né plát­no, kde může opět vynik­nout sku­pin­ka malých pomoc­ní­ků a jed­no z nej­rozkoš­něj­ších ani­mo­va­ných dětí v his­to­rii fil­mu vůbec.

Ten kdo tak čeká o něco víc než to, bude mož­ná po shléd­nu­tí fil­mu tak tro­chu zkla­ma­ný. Pierre Coffin a Chris Renaud při­vá­dě­jí k živo­tu své­ho čer­né­ho koně pro děko­va­cí jízdu po vyhra­ném závo­du. Dvojka sice vydě­la­la v kinech dale­ko více, než její před­chůd­ce, obsah nám ale tro­chu zvě­t­ral. Pořád je to zábav­ný ani­mák kte­rý nabí­zí něko­lik zají­ma­vých postav a sne­si­tel­né oko­lí a kte­rý za celou hodi­nu a půl nestih­ne začít nudit. Ovšem z jed­nič­kou tak solid­ně načrt­nu­té­ho pro­stře­dí se dalo vytřís­kat mno­hem mno­hem víc. Co naplat. Tak jako tak se dočká­me za dva roky mini­mál­ně Mimoní sólov­ky. Tak zase příš­tě.

Gru je zpět a mimo­ni s Agnes jakbys­met. Dvojka Já, padouch je zábav­ným rodin­ným ani­mo­va­ným sním­kem, kte­rý obstoj­ně těží z popu­la­ri­ty nasto­le­né prv­ním dílem. Tam kde by ovšem mohl šla­pat na plyn a dopo­vat obdob­nou dáv­ku inven­ce a nekon­venč­ní­ho humo­ru, zařa­zu­je niž­ší rych­lost­ní stu­peň a vsá­zí spí­še na sebe­ú­čel­nost a jis­to­tu. V rám­ci kon­ku­ren­ce pořád solid­ní nad­prů­měr, v porov­ná­ní s před­chůd­cem men­ší kva­li­ta­tiv­ní pro­pad. 

 

---

 Koktejl:

50% Mimoni
20% Agnes
30% To vše ostat­ní