S.W.A.T. Jednotka rychlého nasazení

Člověk by řekl, že film, ve kte­rém se inter­pre­tu­jí hláš­ky typu „kotou­ly se děla­jí ve sním­cích Johna Woo, ne ve sku­teč­nos­ti“ a v němž jsou veš­ke­ré postu­py řád­ně pro­myš­le­ny a skrz naskrz pro­ple­te­ny mobil­ní komu­ni­ka­cí „orel volá mlo­ka“, bude setsa­kra­ment­sky klást důraz na rea­lis­tič­nost a peč­li­vé vykres­le­ní ost­ré­ho pro­stře­dí losan­ge­les­ké poli­cie. A když už ne, tak by ale­spoň čekal něja­kou solid­ní akci, video­kli­po­vou podí­va­nou, zkrát­ka „Top Gun nové­ho tisí­ci­le­tí“ (cita­ce jed­no­ho reno­mo­va­né­ho čes­ké­ho kri­ti­ka). Ani jed­no se však neko­ná. S.W.A.T., jehož uve­de­ní před­chá­ze­ly pozi­tiv­ní ohla­sy ze zámo­ří, není - navzdo­ry všem oče­ká­vá­ním - ani dra­ma­tem, ani ohlu­šu­jí­cí akcí.

 A je to ško­da, pro­to­že z podob­né­ho námě­tu (poli­cej­ní zása­ho­vé jed­not­ky) by se dalo vyždí­mat pod­stat­ně více. Ptáte se, kde se sta­la chy­ba? Kde to rejža zpac­kal? Kde došla scé­náris­to­vi kre­a­ti­vi­ta? Na tyto otáz­ky bych vám odpo­ví­dal jen ztě­ží už z toho důvo­du, že můj názor na film je jak­si oje­di­ně­lý a dia­me­t­rál­ně odliš­ný od vět­ši­ny. Pochybuji však, že by ona chy­ba byla prá­vě ve mně. Jestliže někdo čekal od S.W.A.T.ů dal­ší Mizery, já to urči­tě nebyl.

Snímků, kte­ré svou pozor­nost zamě­řu­jí na lidi, kte­ří den­ně nasa­zu­jí svůj život pro záchra­nu těch našich, byla nato­če­na celá řada. Z celé plejá­dy nemo­hu nezmí­nit Boeing 747 v ohro­že­ní či Oheň Rona Howarda. S.W.A.T. je to samé v ble­dě­mod­rém. Za vše­mi těmi machro­vin­ka­mi, suchý­mi hláš­ka­mi a chla­pác­kým špič­ko­vá­ním se skrý­vá sna­ha zasvě­tit běž­né obča­ny do nároč­né prá­ce čle­nů jed­not­ky rych­lé­ho nasa­ze­ní. Nutno dodat, nápad je to dob­rý, pro­to­že podob­ná pro­ble­ma­ti­ka byla dosta­teč­ně proprá­na jen v tele­viz­ních seri­á­lech, ale to pro­ve­de­ní… to pro­ve­de­ní (niko­li tech­nic­ké) nase­re kaž­dé­ho dru­hé­ho divá­ka pre­fe­ru­jí­cí­ho stříz­li­vý pohled na svět.

Přitom začá­tek fil­mu pat­ří mezi nej­lep­ší pasá­že celé­ho pří­bě­hu. Teroristé obsa­dí ban­ku a vyzbro­je­ni těž­kým paleb­ným arze­ná­lem ohro­žu­jí desít­ky nevin­ných oby­va­tel. To je ta pra­vá chví­le pro exhi­bi­ci dvo­ji­ce čle­nů jed­not­ky S.W.A.T.! Reálně nato­če­ná a kaž­dým cou­lem napí­na­vá úvod­ní scé­na je však také nadob­ro posled­ní sek­ven­cí, kte­rá doká­že vaše smys­ly plno­hod­not­ně zaměst­nat. Následná „spr­cha“ v podo­bě sesta­vo­vá­ní nové­ho týmu a jeho výcvi­ku před­sta­vu­je prv­ní mír­nou degra­da­ci. Divák navyk­lý, avšak niko­li pře­je­de­ný „bruc­khe­i­me­ro­vou“ pro­duk­cí čeká něco více než jen střel­bu do ter­čů, shy­by na stře­še záchra­nář­ské bud­ky či uťa­tou honič­ku poli­cis­ty s čer­ným fanouš­kem bas­ket­ba­lo­vé­ho týmu L.A. Lakers. Je sice pěk­né, že při tom všem výše uve­de­ném hra­je oprav­du cool hud­ba (Jožka Černý, Pepík Zíma ad.), ale to je málo. Chybí tomu výraz­něj­ší nad­sáz­ka - a mož­ná že ani ne tak nad­sáz­ka jako spí­še humor. Humor, kte­rý byl tře­ba v Armageddonu ane­bo v Mizerech.

To, že tvůr­ci berou celou pro­ble­ma­ti­ku smr­tel­ně váž­ně, bych ješ­tě pře­kous­nul, ale v tom pří­pa­dě nechá­pu, jak se moh­li scé­náris­té tolik prahnou­cí po věro­hod­nos­ti dopus­tit ve svém díle toli­ka nevy­nu­ce­ných chyb a logic­kých „kopan­ců“. Notabene v tak pří­mo­ča­ře roz­vr­že­né záplet­ce! Ještě doteď roz­dý­chá­vám scé­nu, v níž je asi dva­cet trestan­ců (včet­ně hlav­ní­ho bos­se) eskor­to­vá­no auto­bu­sem pod dozo­rem pou­ho­pou­hých dvou dozor­ců postar­ší­ho věku (že by Amerika?). Nebo… co mě také fas­ci­no­va­lo, byla neu­stá­lá sna­ha poli­cis­tů pře­vést jed­no­ho a toho samé­ho zlo­čin­ce do jed­né a té samé věz­ni­ce upro­střed pouš­tě.

A to jsem se ješ­tě nezmí­nil o záplet­ce, kte­rá je kýčo­vi­tá, až to bolí. Policie zajme pode­zře­lé­ho muže, kte­rý je vzá­pě­tí iden­ti­fi­ko­ván jako oso­ba s dva­ce­ti vraž­da­mi na krku. Když je depor­to­ván spo­leč­ně s dal­ší­mi výlup­ky do zmí­ně­né­ho lóg­ru, poda­ří se mu s pomo­cí kom­pli­ce uplách­nout. Upláchnout asi tak na pět minut, pro­to­že je zakrát­ko pola­pen poho­to­vý­mi poli­cis­ty ze S.W.A.T.u. Následuje zpět­ný odvoz trestan­ce do pri­már­ní měst­ské věz­ni­ce, při němž se sta­ne něco, co má sku­teč­ně hro­zi­vý násle­dek. Kamery všu­dypří­tom­ných médií ulo­ví z úst trestan­ce sku­teč­ně obrov­skou „rybu“ - věta „kdo mě dosta­ne na svo­bo­du, tomu dám sto melou­nů“ pro­lét­ne toho dne snad vše­mi zapnu­tý­mi tele­viz­ní­mi při­jí­ma­či.

Zásluhou toho nastá­vá ve měs­tě abso­lut­ní cha­os. Pokusy „poliš­ma­nů“ dopra­vit zlo­čin­ce tam, kde jsou stě­ny nej­tlust­ší, selhá­va­jí na celé čáře. Po celém měs­tě jsou roz­trou­še­ni lidé posed­lí myš­len­kou řád­né­ho zao­pat­ře­ní se. Tam je odstře­lo­vač, tam zase kami­ón plný ozbro­je­ných týp­ků… Podivuhodné ovšem je, že všich­ni všu­de vždyc­ky ví, kde bude taj­ná akce „pol­ní liš­ka“ (eskor­to­vá­ní naše­ho big bos­se) pro­bí­hat. A úpl­ně „nej­lé­pe“ je na tom samot­ný závěr (rádo­by kul­mi­nu­jí­cí) sesta­ve­ný ze tří krko­lom­ných poku­sů, mezi nimiž není žád­ná pří­bě­ho­vá výplň. Prostě se jde z akce do akce (jako v xXx). A pro­to ta kýčo­vi­tost (vyply­nu­lá z nuce­nos­ti), kli­šo­vi­tost a já nevím, co ješ­tě.

Někde jsem se doče­tl, že S.W.A.T. upřed­nost­ňu­je více než akci roz­ví­je­ní psy­cho­lo­gie hlav­ních hrdi­nů. No nevím, nevím… Buďto mi něco pod­stat­né­ho unik­lo, ane­bo jsem sle­do­val úpl­né jiný film. Největší pozor­nost se dle oče­ká­vá­ní upí­ná smě­rem k posta­vě opo­vr­ho­va­né­ho poli­cis­ty Streeta. Ač je jeho herec­ké­mu před­sta­vi­te­li (Colin Farrell) věno­ván na plát­ně poměr­ně veli­ký pro­stor (i přes­to, že se jed­ná o týmo­vou akci), to nic nemě­ní na tom, že po skon­če­ní celé­ho sním­ku vím ako­rát to, že Street je chlap jak buk, kte­rý dostal vyha­zov z jed­not­ky a kopač­ky od své pří­tel­ky­ně. Honda (Samuel L. Jackson), veli­tel S.W.A.T.u, je nao­pak pleša­tý čer­noch - čer­noch, kte­rý je údaj­ně dob­rej a jenž nerad řídí auto. T.J. umí napro­ti tomu dob­ře stří­let, ale jinak to nemá v hla­vě dva­krát srov­na­né. Boxer není čer­ný, ale bílý a jeho ség­ra paři­la se Streetem. Deke je zase čer­ný a málem chyt­nul ono­ho pode­zře­lé­ho fan­du Lakers. A Sanchezová, jedi­ný muž s ňad­ry v jed­not­ce, je vlast­ně jakési dvoj­če Vasquezové, kte­ré však nestří­lí vetřel­ce, ale mlá­tí hru­bá a tlus­tá lid­ská indi­vi­dua.

A to je všech­no. Nic víc se o našich hrdi­nech nedo­zví­dá­me, navíc i to málo, co je nám pro­zra­ze­no pro­střed­nic­tvím děje a ved­lej­ších dia­lo­gů, se v prů­bě­hu fil­mu sko­ro neroz­ví­jí. Vše stag­nu­je - snad jen nábo­jů v zásob­ních ubý­vá. Jinak nic. Vakuum.

Jak vyply­nu­lo z před­chá­ze­jí­cích odstav­ců, S.W.A.T.i mě pří­liš nenadchli. Osobně pova­žu­ji sní­mek reži­sé­ra Clarka Johnsona za jed­no z nej­vět­ších zkla­má­ní letoš­ní plod­né fil­mo­vé sezó­ny. A to je blbý, pro­to­že já se těšil. Móóóc těšil…

---

---