Staré pověsti české: Tyhle vám zachutnají díky pořádné dávce nadhledu a vtipu

Staré pověs­ti čes­ké zná snad kaž­dý. „Mamí, a o čem to je?“ usly­ší­te nej­poz­dě­ji po začát­ku škol­ní docház­ky… A pak nasta­ne doce­la oří­šek, pro­to­že všech­na ta kniž­ní zpra­co­vá­ní jsou jak­si nezá­živ­ná či těž­ká na čte­ní. My jim ješ­tě rozu­mě­li, ale dneš­ní děti? Jazyk se vyví­jí a i když původ­ní díla mají stále své nepře­ko­na­tel­né kouz­lo, dneš­ní děti je snad­no odlo­ží, pro­to­že jim to při­jde kostr­ba­té. Když sáh­ne­te po něčem pře­vy­prá­vě­ném, nemu­sí­te mít pokaž­dé šťast­nou ruku.

Ale tyhle se poved­ly. Staré pověs­ti čes­ké od Michala Vaněčka s ilu­stra­ce­mi Václava Ráže se dají s klid­ným svě­do­mím ozna­čit za čti­vé. Snad za to může svě­ží styl, vyda­ře­né dia­lo­gy, kte­ré si zacho­vá­va­jí staro­by­lý glanc, ale při­tom v sobě skrý­va­jí vtip a sem tam i něja­kou drob­nost, kte­rá oži­ví děj a lid­ště­ji, výraz­ně­ji před­sta­ví hlav­ní posta­vy.

Jsou to sucha­ři, že by se jich jeden bál… může vás napad­nout, když si pře­čte­te sta­ré pověs­ti.

Jsou to sucha­ři, co si bude­me poví­dat! Nebo nesmy­sl­ní kru­ťa­so­vé – ale to už je jiné téma. V téhle kni­ze jsou ale sucha­ři pěk­ně namo­če­ni do šťav­na­tos­ti a trou­fám si říct, že se tím z nich stáva­jí občas i skvě­lí sym­paťá­ci. Záporné nebo klad­né posta­vy – v tom­to smě­ru vás může okouz­lit napros­to kaž­dý, když na chví­li při­vře­me oči nad zby­teč­nou kru­tos­tí a nechá­me se uná­šet jenom popi­sem jakési báj­né his­to­rie.

„Netrvalo dlou­ho a od moře se zve­dl vítr. To ohrom­ný pták Noh mířil k ost­ro­vu. A už zdál­ky mls­ně vyhlí­žel podiv­né veli­ké sous­to, kte­ré leže­lo na bře­hu moře. Popadl koň­skou kůži se zaši­tým Bruncvíkem, vzne­sl se do oblak a letěl i s krá­lem bůhví­kam.

Letěli tak­to tři dny a tři noci, až dole­tě­li do hor, kde pták Noh hníz­dil. Zamířil hned ke své­mu hnízdu, kde už jen lač­ně vyhlí­že­la malá Nohata. Položil jim svůj úlo­vek do hníz­da a hned se vydal opět na dal­ší lov.

Nohata se nad­še­ně vrh­la na při­ne­se­né potra­vi­ny. Jakmile ale uvol­ni­la zaši­tou kůži, Bruncvík vysko­čil ven, popa­dl meč a zane­dlou­ho bylo po ptá­kách.

Noh je dob­rý, řekl si v duchu Bruncvík, když si opé­kal na ohni malé ptá­ky, aby opět po čase nabral sílu.“

Je vidět, že autor pověs­ti pocho­pil mno­hem lépe než před­cho­zí auto­ři, kte­ří se o pře­vy­prá­vě­ní poku­si­li. To byly oprav­du pře­pi­sy, vyne­cha­né věty, násil­ně zkrá­ce­né děje a po jed­né strán­ce jste měli pocit, že čte­te cel­kem dobrou slohovo-literání prá­ci žáka základ­ní ško­ly, ale nic víc. Chyběl tomu život.

To v této kni­ze od Michala Vaněčka najde­te, ale tím také mno­hem výraz­ně­ji stoupá schop­nost poro­zu­mět těm pří­bě­hům. A mož­ná tím víc vystu­pu­je na povrch fakt, že čes­ké pověs­ti teda nejsou žád­ná slad­ká mali­no­vá let­ní limo­ná­da. Naopak je to někdy cel­kem drs­ná situ­a­ce, ve kte­ré jen těž­ko hle­dat něja­kou spra­ve­dl­nost. Tíha minu­lých gene­ra­cí? Archetypy, jež uka­zu­jí vývoj lid­stva?

To už je na čte­ná­ři samot­ném, ale děti… děti tohle bavit bude už jen z pozi­ce vese­lé pohád­ky. Ostatně, vlk si taky mohl odpus­tit sežrá­ní Karkulky a babič­ky a mys­li­vec v roli vra­ha, jež zabil před­cho­zí­ho vra­ha dvou žen, není zrov­na vrchol lid­skosti. Berme tedy tak i staré pověs­ti…

Tyhle jsou šťav­na­té a chut­né…

---