Všichni umřou, jen já ne

Všichni umřou, jen já ne je celo­ve­čer­ním debu­tem reži­sér­ky Valeriji Gaj Germaniky v letoš­ní téma­tic­ké sek­ci Rusko v žen­ském rodě na MFF KV. Na fil­mu je urči­tě znát její zku­še­nost z něko­li­ka před­cho­zích doku­men­tů. Tento film je samo­zřej­mě fikč­ní a ode­hrá­vá se na poza­dí frustra­ce mla­dých lidí, než že by byla námě­tem kon­krét­ní udá­lost.

Zkoumá rebe­lii tří čtr­nác­ti­le­tých dívek na mos­kev­ském před­měs­tí. Při sle­do­vá­ní vychá­zí na povrch aso­ci­a­ce s Mean Girls Marka Waterse, nej­víc se pře­krý­vá s Třináctkou, kte­rá více­mé­ně reflek­to­va­la podob­ný pro­blém změ­ny život­ní­ho sty­lu, pro­žit­ků a snů tee­nage­rů dneš­ní doby. Všichni umřou, jen já ne je o to bru­tál­něj­ší, o kolik si doká­že­te před­sta­vit stá­le neto­le­rant­ní a nemo­der­ni­zo­va­né rodin­né vzta­hy v dneš­ním Rusku.
Jako kaž­dá rebe­lie, je i tahle zalo­že­ná na ide­a­lis­mu, neko­neč­ném přá­tel­ství a nekri­tic­kém vní­má­ní svě­ta. I ten­to­krát je tedy koli­ze pří­bě­hu ve stře­tu ide­á­lů s rea­li­tou. Realitou, kte­rá je na mos­kev­ské peri­fe­rii plná soci­ál­ní nejis­to­ty, chu­do­by a ve svě­tě tee­nage­rů zra­dy, ego­cen­t­ris­mu a závis­ti.

Přesto scé­nář fil­mu nevi­dí rus­kou spo­leč­nost kata­stro­fic­ky, je vidět posun v řeše­ní pro­blé­mů smě­rem ke svo­bod­né­mu vyjá­d­ře­ní. Všichni umřou, jen já ne dává cítit, že tíha k potře­bě tole­ran­ce, po pro­žit­cích, kte­ré do rus­ké spo­leč­nos­ti urči­tě ze zápa­du pro­růs­ta­jí, je teď téma aktu­ál­ní a závaž­né. Film nepod­sou­vá jas­né odpo­vě­di, napácha­né ško­dy jsou již nezvrat­né a prů­vod­ní vzdor gene­rač­ní­ho kon­flik­tu pokra­ču­je.

Plnou pozor­nost si dra­ma Všichni umřou, jen já ne zís­ka­lo svo­jí syro­vou kame­rou, blíz­kým pří­stu­pem k hrdin­kám a věr­nou pra­cí s pro­stře­dím. Dokumentární pří­stup se pro­je­vu­je v co nej­vět­ším vyu­ží­vá­ní exte­ri­é­rů, auten­tic­kých loka­cí. Nejatraktivnějším dílem fil­mu jsou skvě­lé výko­ny před kame­rou všech tří neher­ců v hlav­ních rolích.
Film na divá­ka hází inten­ziv­ní emo­ce. Mezi pro­blémy se shá­ně­ním alko­ho­lu, dis­ku­ze­mi o prv­ním sexu a kou­ře­ním ciga­ret je to hlav­ně o hád­kách s rodi­či, intim­ních zpo­vě­dích a sebe­mr­za­če­ní. Nestálost a psy­chic­ká nevy­zrá­lost postav samo­zřej­mě jen zapa­dá do celé­ho škol­ní­ho kolo­ri­tu. Kde jsou na jed­né stra­ně ty mafi­án­ské drsňač­ky z vyších tříd a v pro­ti­pó­lu puť­ky, kte­ré stá­le neob­je­vi­ly free cool in svět. Ten novo­do­bý „rus­ký sen“.

Jiná věc je, že film nepři­ná­ší víc než gene­rač­ní pohled, kte­rý je spo­leč­ný mno­ha jiným fil­mům, ale nic navíc. Pro samot­ný rus­ký film a kul­tu­ru jde samo­zřej­mě o důle­ži­tou výpo­věď, ale stín svo­jí země nijak výraz­ně nepře­kro­čí a zmi­zí s dal­ší­mi tren­dy, kte­ré s sebou čas při­ne­se.

Na Všichni umřou, jen já ne se dívá dob­ře, jed­no­du­še pro­to, že kro­mě ruš­ti­ny jako by vypa­dl z oka ame­ric­ké­mu nezá­vis­lé­mu fil­mu. Jinak je to ale neče­ka­ně kri­tic­ký mla­dý film.

Naše hod­no­ce­ní: 

7

Podobné člán­ky

Všichni umřou, jen já ne

7. July 2009 - 16:19 — Michal Frýdl

---