12 opic - James Cole prožil převážnou většinu svého života v podzemí.

 Nyní, v roce 2025, žije v ponu­ré, tma­vé, zasně­že­né pří­tom­nos­ti. Začalo to už na kon­ci dva­cá­té­ho sto­le­tí, kdy během dvou let (1996 a 1997) zemře­lo při­či­ně­ním nezná­mé­ho bídá­ka, kte­rý vypus­til do ovzdu­ší nebez­peč­ný vir, pět mili­ard oby­va­tel země­kou­le. Zůstalo jen jed­no pro­cen­to lidí, kte­ří se teď krčí jako krt­ci pod zemí. Hrstka lidí se s tím ale nehod­lá jenom tak smí­řit, a pro­to vysí­lá do minu­los­ti pro­střed­nic­tvím stro­je času „nedob­ro­vol­né dob­ro­vol­ní­ky“ z řad věz­ňů. Jejich úko­lem v pod­sta­tě není spa­sit svět a odvrá­tit neštěs­tí - co se sta­lo, nejde ode­stát. Mají jen pozo­ro­vat, sbí­rat vzor­ky a odha­lit zdroj náka­zy, původ vše­ho zla. Vědci už pak zajis­tí vše ostat­ní, vyvi­nou pro­ti­lát­ku a zaří­dí, aby se lid­stvo jed­n­a­dva­cá­té­ho sto­le­tí moh­lo vrá­tit zpát­ky na povrch zem­ský...

Terry Gilliam pro spous­tu lidi před­sta­vu­je pře­de­vším jed­no­ho ze čle­nů brit­ské kome­di­ál­ní sku­pi­ny Monty Python, jeho umě­lec­ká kari­é­ra ale sahá mno­hem dál. Nejenom, že je Gilliam výtvar­ník ale stal se širo­ce uzná­va­ným fil­mo­vým reži­sé­rem, kte­rý spo­lu­re­ží­ro­val Monty Python a Svatý grál, poz­dě­ji se ale též ujmul režie sním­ků jako Brazil nebo Král rybář. Po dru­hém zmí­ně­ném fil­mu poté násle­do­val prav­dě­po­dob­ně jeho nej­slav­něj­ší film- 12 opic.

12 opic spa­dá do kate­go­rie fil­mů o ces­to­vá­ní v čase a nikdy se ten­to film nestal tak popu­lár­ní jako Terminátor, Návrat do budouc­nos­ti nebo Na Hromnice o den více, přes­to jde ale o kul­tov­ní zále­ži­tost, kte­rá pohled na fil­my o ces­to­vá­ní časem tak tro­chu rede­fi­no­va­la.

12 opic si hod­ně vyhrá­vá se svým vel­mi ori­gi­nál­ním a spe­ci­fic­kým vizu­ál­ním zpra­co­vá­ním a hned tím­to se odli­šu­je od své kon­ku­ren­ce v podžán­ru fil­mů ve kte­rých se ces­tu­je v čase. Gilliam měl štěs­tí, že byl fan­dou jeho prá­ce Bruce Willis, kte­rý si tak ve fil­mu kvů­li jeho už tak níz­ké­mu roz­počtu (film stal sko­ro 30 mili­o­nů dola­rů) zahrál více­mé­ně zadar­mo a zapla­ce­no dostal až po pre­mi­é­ře fil­mu.

12 opic vznik­li ve fázi Willisovi kari­é­ry, kdy si řekl, že má na to hrát jin­de než v akč­ních fil­mech jako Smrtonosná past či Poslední skaut a pro­to se obje­vo­val i ve fil­mech význam­ných reži­sé­rů. Rok před 12 opicemi si tak zahrál v Pulp Fiction a nyní prá­vě zde Jamese Colea, futu­ris­tic­ké­ho věz­ně, kte­rý je nedob­ro­vol­ně vyslán zpát­ky v čase, aby se poku­sil zjis­tit odkud se vzal vir, kte­rý vyhu­bil vel­ký počet lid­stva a zby­tek zahnal do živo­ta v pod­ze­mí. I když se to na prv­ní pohled nezdá, tak je vlast­ně James Cole hod­ně kom­plex­ní a zají­ma­vá role, kte­rá se navíc vra­cí do časů své­ho dět­ství a sebe­ví­ce se sna­ží všu­de kolem vysvět­lit, že mu sku­teč­ně jde o spá­su svě­ta i přes­to, že je z pocho­pi­tel­ných důvo­dů pova­žo­ván za blázna/schizofrenika. Jeho zají­ma­vě vykres­le­ná love sto­ry s vel­mi fajn Madeilene Stowe v roli dok­tor­ky Kathryn Raillyové je jinak ve finá­le vel­mi fajn, přes­to mám ale k této posta­vě skrz někte­ré její pova­ho­vé rysy men­ší výtky. Přesto i ona je ale ve finá­le dob­ře napsa­nou posta­vou a mezi ní a Jamesem Colem sku­teč­ně vzni­ká uvě­ři­tel­ný vztah.

Společně se Sedm je 12 opic dru­hý film z roku 1995 ve kte­rém měl Brad Pitt šan­ci před­vést, že je něco tro­chu víc než pou­hý hezou­nek. Maniakálního Jeffreyho Goinese Brad Pitt zahrál nesku­teč­ně ať už skrz spe­ci­fic­ké pohy­by, výraz­ný dia­lekt či samot­né zbě­si­lé cho­vá­ní, kte­rý­mi Pitt ztvár­ňu­je jed­no­znač­né­ho bláz­na a před­vá­dí osca­ro­vý výkon, což potvr­zu­je fakt, že byl za ten­to výkon Pitt nomi­no­ván. Pak je tu tedy ta zásad­ní otázka- Kde byl Brad Pitt herec­ky lep­ší? Sedm nebo 12 opic? Těžká otáz­ka, při­čemž mají obě poten­ci­o­nál­ně odpo­vě­di armá­du zástup­ců (já jsem tým Sedm), přes­to je ale 12 opic důka­zem, že je Pitt sku­teč­ně více než hezou­nek, což ostat­ně v násle­du­jí­cích letech potvr­dil více než dost.

12 opic je sku­teč­ně svě­žím pohle­dem na téma­ti­ku ces­to­vá­ní v čase, kde vše celou dobu půso­bí tak, že je celá kost­ra pří­bě­hu divá­ko­vi vysvět­le­na už od samot­né­ho počát­ku a vy si tak v pod­sta­tě pou­ze bude­te odškr­tá­vat body A, B, C, D. Jenomže tomu tak ve finá­le pře­kva­pi­vě není. Hlavní posel­ství 12 opic, kte­ré se jinak též vymy­ká kla­sic­ké­mu pohle­du na fil­my o ces­to­vá­ní v čase je ve finá­le tako­vé, že osud je pros­tě nevy­hnu­tel­ný a někdy ho změ­nit nelze a sna­hou o to ho změ­nit mož­ná nao­pak docí­lí­me toho, aby k tomu ve finá­le sku­teč­ně došlo. Gilliam s tímhle od počát­ku počí­tá a vel­mi funkč­ně si tak divá­ka omo­tá­vá kolem prs­tu, při­čemž divák začí­ná sku­teč­ně věřit tomu, že je důvtip­ný a veš­ke­ré dění ve 12 opicích si snad­no domys­lí. To, že se poté divák sta­ne obě­tí men­ší Gilliamovy hry je jenom doka­zu­jí­cím fak­to­rem toho, že je 12 opic vel­mi výraz­ný fil­mo­vý záži­tek, kte­rý se i díky zásad­ní­mu a pře­de­vším sku­teč­ně neod­had­nu­tel­né­mu plot twis­tu neo­kou­ká po prv­ním zhléd­nu­tí.

Požitkově je to vel­mi zvlášt­ní vizu­ál­ní záži­tek a přes­to je vel­mi snad­né si kouz­lo 12 opic zami­lo­vat. Hudební dopro­vod Paula Buckmastera (pře­de­vším ta legen­dár­ní hlav­ní zněl­ka!) laho­dí uším a spo­leč­ně s tím je tu ta vel­mi zají­ma­vě zvo­le­ná hudeb­ní dra­ma­tur­gie, kde dojde i na Toma Waitse. A i díky tomu nelze 12 opic pros­tě svým způ­so­bem nemi­lo­vat.

Ve 12 opicích do sebe vše nako­nec parád­ně na samot­ném kon­ci zapad­ne a Terry Gilliam tak vytvo­řil vel­mi výraz­ný sní­mek, jehož kouz­lu jsem ve finá­le nepro­pa­dl zce­la a mám k němu pře­ce jen jis­té výhra­dy skrz jis­tá dra­ma­tur­gic­ká roz­hod­nu­tí. Ale pořád přes­to se musí 12 opic nesku­teč­ně cenit kvů­li tomu pře­lo­mo­vé­mu pohle­du na to jak vlast­ně ces­to­vá­ní v časem fun­gu­je a jaké může (či nemu­sí) mít násled­ky. Zároveň si sku­teč­ně chytře vyhrá­vá s divá­kem a ser­ví­ru­je i poli­to­vá­ní­hod­né­ho a sil­ně ucho­pe­né­ho pro­ta­go­nis­tu. Je to jed­no­du­še vel­mi pove­de­ný film, kte­rý navíc vel­mi sty­lo­vě odka­zu­je na Alfreda Hitchocka a doka­zu­je, proč je Terry Gilliam brán jako per­fek­ci­o­nis­ta. Všechny jeho sním­ky roz­hod­ně nejsou doko­na­lé (viz tře­ba Imaginárium Dr. Parnasse) a sám osob­ně jsem k jeho sty­lu na 100% nepři­čichl, přes­to všech­no ale oce­ňu­ji jeho oči­vid­né sil­né tvůr­čí ucho­pe­ní a pře­de­vším fakt, že sku­teč­ně sto­jí za jed­nou z nej­vý­raz­něj­ších sci-fi 90. let. Odkaz Monty Pythonů je tak širo­ký z hod­ně smě­rů...

Trailer:

Verdikt: 4 z 5

---

---

---