Vřískot (Scream, 2022) – Recenze – 50 %

Po smr­ti reži­sé­ra Wese Cravena, kte­rý nato­čil prv­ní čty­ři fil­my v sérii Vřískot, se páté­ho dílu uja­lo reži­sér­ské duo Matt Bettineli-Olpin a Tyler Gillet, zod­po­věd­né mimo jiné za horor Zrození ďáb­la a za horo­ro­vou kome­dii Krvavá nevěs­ta, kte­ré nicmé­ně pokra­ču­je cel­kem důsled­ně v jeho sto­pách. Už prv­ní Vřískot byl sla­she­rem, kte­rý si záro­veň z toho­to horo­ro­vé­ho sub-žánru, jeho pra­vi­del a jeho klišé humor­ně uta­ho­val. Vřískot 2 si pak kro­mě toho uta­ho­val i z fil­mo­vých pokra­čo­vá­ní, Vřískot 3 si dělal legra­ci z tri­lo­gií a Vřískot 4 si bral na paškál rema­ky a rebo­o­ty, při­čemž nový Vřískot nyní tema­ti­zu­je pro změ­nu nos­tal­gic­ké návra­ty fil­mo­vých sérií ke koře­nům. Sám je pro­to něčím mezi pokra­čo­vá­ním a pře­dě­láv­kou (posta­vy ve fil­mu pou­ží­va­jí pří­mo ter­mín „requel“), a tudíž se nejme­nu­je Vřískot 5, ale jen Vřískot.

Photo © Paramount Pictures

 

Ve fil­mu tím pádem sice figu­ru­je něko­lik nových postav (zhru­ba pět­a­dva­ce­ti­le­tá hlav­ní hrdin­ka se svým pří­te­lem, její nác­ti­le­tá sest­ra a půl­tu­cet stře­do­škol­ských spo­lu­žá­ků té sest­ry), avšak vra­cí se i něko­lik pro­ta­go­nis­tů zná­mých z před­cho­zích dílů série (Courteney Cox, David Arguette, Neve Campbell), a celý film odka­zu­je k prv­ní­mu Vřískotu nejen dějo­vě, ale i skr­ze tytéž loka­ce a řadu cita­cí. A v něko­li­ka scé­nách se hrdi­no­vé fil­mu baví o nedáv­ných horo­rech, sou­čas­né kri­zi Hollywoodu a o něko­li­ka zmí­ně­ných „reque­lech“, což se vzta­hu­je i k samot­né­mu Vřískotu. Jinak ale zůsta­lo téměř vše při starém – po měs­tě Woodsboro opět pobí­há vrah v iko­nic­ké mas­ce, kte­rý své obě­ti zabí­jí výhrad­ně nožem, a mimo to se film povět­ši­nou věnu­je takřka detek­tiv­ní­mu pát­rá­ní po vra­ho­vě totož­nos­ti, při­čemž vra­hem ale může být vylo­že­ně kdo­ko­li, a jeho moti­va­ce může nabý­vat i těch nejabsurd­něj­ších roz­mě­rů. A když se dívá­te popáté na to samé, tak to zkrát­ka už nemá tako­vou šťá­vu.

Hrdinové fil­mu sice v urči­té meta-rovině omlou­va­jí film za to, že je pou­hou recyk­la­cí již něko­li­krát vyva­ře­ných sché­mat a moti­vů (což je), pro­to­že to pře­ce odda­ní fanouš­ci chtě­jí – a pomr­ká­va­jí tak na divá­ky odka­zo­vá­ním na hard­co­re fanouš­ky, kte­ří milu­jí prv­ní díly sérií a háze­jí špí­nu na pokra­čo­vá­ní, kte­rá nedo­stá­la jejich oče­ká­vá­ním, pro­to­že se pří­liš vzdá­li­la ide­á­lům oněch prv­ních dílů. A je mož­né, že fanouškům žán­ru a zejmé­na fanouškům série Vřískot to oprav­du bude sta­čit.

 

Takto omše­lý film, kte­rý divá­kům ser­ví­ru­je prak­tic­ky to samé, co jeho před­chůd­ci, a nemá potře­bu se v čem­ko­li odli­šo­vat, ale těž­ko zachrá­ní sku­teč­nost, že jeho tvůr­ci si jsou jeho omše­los­ti vědo­mi a mís­ty na to legrač­ně pou­ka­zu­jí. Stejně tak mohou hrdi­no­vé fil­mu done­ko­neč­na vtip­ně glo­so­vat různá pra­vi­dla horo­ro­vé­ho žán­ru a vše­li­ja­ké chy­by, kte­rých se posta­vy v těch­to fil­mech dopouš­tě­jí, ale co naplat, když se pak těch­to chyb sami nedo­ká­ží vyva­ro­vat. K tomu si při­čtě­te znač­né množ­ství nesrov­na­los­tí a nedo­stat­ků v návaz­nos­ti scén, když např. jed­né posta­vě zmi­zí ze dne na den prů­střel těla nebo když někdo vůbec neza­re­gis­tru­je zvuk výstře­lu z pis­to­le uvnitř budo­vy, k němuž dojde o patro níž.

Vrcholem sofis­ti­ko­va­nos­ti je scé­na, ve kte­ré se vrah poma­lu při­bli­žu­je k něko­mu, kdo se zrov­na dívá na film, ve kte­rém se k něko­mu poma­lu při­bli­žu­je vrah při dívá­ní na film o tom, jak se k něko­mu poma­lu při­bli­žu­je vrah. Není to žád­ný zázrak, ale i tak jde o zda­le­ka nej­ná­pa­di­těj­ší scé­nu z celé­ho dvou­ho­di­no­vé­ho fil­mu, pro­to­že nic podob­ně meta-zábavného se ve zbyt­ku sním­ku nevy­sky­tu­je. Filmové odka­zy kon­čí u postav se jmé­ny Wes, Carpenter a Billy Loomis. Narážky na růz­né horo­ry s pře­sa­hem při­jdou vni­več, pro­to­že nový Vřískot sám horo­rem s pře­sa­hem není. Teoreticky by se jis­tě dala oce­nit i sebe-parodická prá­ce s fik­tiv­ní mno­ha­díl­nou fil­mo­vou sérii „Stab“, nato­če­nou pod­le fik­tiv­ní kni­hy, napsa­né pod­le udá­los­tí, kte­ré zná­me ze série Vřískot, ale i ta figu­ro­va­la už v před­cho­zích dílech.

 

Do jis­té mís­ty pořád doká­že bavit ona hra na hádá­ní, kte­rá z postav je vrah, zatím­co mož­nos­ti postup­ně ubý­va­jí. Jinak ale pří­liš nezvlá­da­jí oslo­vo­vat ani nové (a nijak zvlášť sym­pa­tic­ké) posta­vy, ani návra­ty sta­rých zná­mých, ani krva­vé (leč nená­pa­di­té) vraž­dy. Neustálé iro­nic­ké pomr­ká­vá­ní, odka­zo­vá­ní, cito­vá­ní a tema­ti­zo­vá­ní sebe sama to zachra­ňu­je jen občas, a celá ta prá­ce s meta-úrovní fil­mu a s pra­vi­dly žán­ru navíc není dost vyna­lé­za­vá nebo ino­va­tiv­ní na to, aby film ospra­ve­dl­ni­la jako něco víc než prů­měr­nou jed­no­hub­ku s kon­zis­ten­cí nasta­vo­va­né kaše.

 

---

Photo © Paramount Pictures

---

---