Spolčení ničemů

Celý pří­běh začí­ná odstar­to­vá­ním sérií bru­tál­ních vražd mla­dých dívek, jež mají jed­no spo­leč­né, a to stej­nou znač­ku v podo­bě *e. Znamení, kte­ré se  obje­vu­je na obě­tech nási­lí nebo v jejich bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti a nikdo netu­ší, co to zna­me­ná. Vše nasvěd­ču­je tomu, že se jed­ná o séri­o­vé­ho vra­ha, kte­rý sadis­tic­ky zná­sil­ňu­je a usmr­cu­je kor­pu­lent­ní dív­ky. 

Tedy aspoň do doby, než se podob­né vraž­dy nezač­nou obje­vo­vat sou­čas­ně i na něko­li­ka mís­tech Evropy. To je pak zřej­mé, že pacha­te­lů musí být hned něko­lik, ne jenom jeden, a navíc se i pro­dle­vy mezi jed­not­li­vý­mi zlo­či­ny stá­le více zmen­šu­jí.

Pro fran­couz­skou poli­cii začí­ná doslo­va sou­boj s časem, pro­to­že kro­mě bes­ti­ál­ně zavraž­dě­ných dívek dochá­zí i k jiným krva­vým zlo­či­nům jako je vyvraž­dě­ní celé rodi­ny nebo str­če­ní náhod­ných ces­tu­jí­cích pod roz­je­tý vlak. Vlna nási­lí se nekon­t­ro­lo­va­tel­ně šíří napříč nejen Francií, ale i do jiných čás­tí Evropy.

Případů se ují­má par­ta šikov­ných lidí v čele s Alexisem Timéém a jeho zapá­le­né kole­gy­ně Ludivine Vancekrové. Oba spo­leč­ně sle­du­jí sto­py zlo­čin­ců a sna­ží se zís­ka­né indi­cie slo­žit dohro­ma­dy.

Při vyšet­řo­vá­ní se však vel­mi záhy dostá­va­jí do sle­pé ulič­ky. Možná i pro­to se Alexis obra­cí na nej­lep­ší­ho kri­mi­no­lo­ga v důcho­du - Richarda Mikelise, aby jim pomohl pří­pad vyře­šit, zasta­vit šíří­cí se vlnu nási­lí a dopad­nout všech­ny vra­hy.

Alexis dou­fá, že od staré­ho a zku­še­né­ho mazá­ka zís­ká nejen „nestran­ný“ pohled na epi­de­mii šíří­cí­ho se nási­lí, ale i radu, jak se ve vyšet­řo­vá­ní posu­nout dál. Podaří se ho pře­svěd­čit, aby jim pomohl?

Richard Mikelis byl napros­to mimo­řád­ný. Svými zna­lost­mi, zau­je­tím, schop­nost­mi a úspě­chy byl spíš lite­rár­ní hrdi­na než odbor­ník. Mikelis však ode­šel do důcho­du, pro­to­že tahle prá­ce člo­vě­ka žere zevnitř. Aby člo­věk poro­zu­měl nási­lí, musí ho nasát do sebe a ono se v něm poma­lu roz­lé­zá, naka­zí mu celý sys­tém myš­le­ní, zabar­ví jeho poci­ty, ovliv­ní jeho před­sta­vy, je to zkrát­ka straš­ný svin­stvo. A Mikelis nechtěl vycho­vá­vat svo­je děti s tako­vý­mi myš­len­ka­mi v hla­vě, a pro­to ode­šel do důcho­du.

---