O tyranech, králích, příbězích a cestě k budoucnosti

Tak nám skon­či­la Hra o trů­ny. Petice žáda­jí­cí o pře­to­če­ní posled­ní řady měla vče­ra mili­on pod­pi­sů, před­po­klá­dám, že dnes se čís­lo zdvoj­ná­so­bí. Kdo posled­ní díl ješ­tě nevi­děl, nechť ten­to blog zatím nečte.
„Co spo­ju­je lidi? Vojska? Zlato? Prapory? Ne. Příběhy. Na svě­tě není nic sil­něj­ší­ho než dob­rý pří­běh. Ten nic neza­sta­ví. Ani nepří­tel ho nepo­ra­zí...“

Takto pro­mlou­vá Tyrion Lannister před radou moc­ných, kte­ří mají v rukou budouc­nost Západozemí. Radí jim, aby nové­ho krá­le zvo­li­li. A aby se vol­ba krá­le sta­la zvy­kem. Děti krá­lů občas pro­pa­da­jí šílen­ství či se jinak nepo­ve­dou a říše potom trpí. Není to ješ­tě demo­kra­cie, spíš to při­po­mí­ná vol­bu císa­ře říše řím­ské sbo­rem kur­fiř­tů, ale je to roz­hod­ně urči­tá pojist­ka či ochra­na před tyra­ny vše­ho dru­hu, ať už by se naro­di­li jako Lannisterové, Targaryeni či Starkové.

Osmá řada Hry o trů­ny vyvo­lá­vá váš­ně, část fanouš­ků žádá její pře­to­če­ní, část si rve vla­sy, neb pojme­no­va­la své dítě po „nespráv­ně“ se vyví­je­jí­cí posta­vě. Jako obvykle lidé zamě­ňu­jí pří­běh za rea­li­tu a nevě­dom­ky tak potvr­zu­jí Tyrionova slo­va – nic lidi nespo­ju­je tolik jako dob­rý pří­běh.

Protože i ty roz­díl­né názo­ry doka­zu­jí, že pří­běhy jsou stá­le živé a doká­žou strh­nout mili­o­ny nad­šen­ců. A to je skvě­lá zprá­va. Ve 20. sto­le­tí bylo v módě odsou­vat pří­běhy do poza­dí, pre­fe­ro­vat v lite­ra­tu­ře expe­ri­men­ty a hru se slo­vy, rela­ti­vi­zo­vat eti­ku hrdi­nů. Žánr fan­ta­sy pří­běhy vzkří­sil v jejich nej­sil­něj­ší podo­bě, zno­vu na nich lidem doka­zo­val a doka­zu­je, že boj dob­ra se zlem má smy­sl v kaž­dé době a v kaž­dé dimen­zi. Že je občas nut­né poprat se s celým svě­tem nebo ale­spoň děsi­vou pře­si­lou. Že se člo­věk nikdy nemá vzdá­vat. A že musí­me být neu­stá­le na pozo­ru, zda nás někdo nebo něco neve­de zrád­ným smě­rem, širo­kou ces­tou k brá­ně zla.

Poslední díl seri­á­lu vyvá­dí Západozemí ze stře­do­vě­ku do moder­něj­ší doby a pří­běh Hry o trů­ny z žán­ru fan­ta­sy do reál­něj­ších kulis. Drak odlé­tá. Tyrani a poten­ci­ál­ní dik­tá­to­ři růz­ných kate­go­rií byli zlik­vi­do­vá­ni (jis­tě se vbrzku začnou líh­nout noví, pro­to­že boj se zlem je neko­neč­ný), posled­ní poto­mek sil­né­ho panov­nic­ké­ho rodu je kvů­li zažeh­ná­ní občan­ské vál­ky i poci­tu bez­pe­čí nových vlád­ců ukli­zen na bez­peč­né mís­to (pokud se ces­ta ke kon­sti­tuč­ní monar­chii nezda­ří, vždyc­ky se může vrá­tit nebo Západozemí zane­chá něja­ké­ho bastar­da, s jehož mat­kou se taj­ně ože­ní, a země bude mít dědi­ce sta­rých krá­lů) a noví krá­lo­vé i ministři začí­na­jí vlád­nout.

Většina z nich jsou rela­tiv­ně sluš­ní lidé, kte­ří na ces­tě za mocí ura­zi­li veli­ký kus ces­ty a v boji se svý­mi han­di­ca­py pře­ko­na­li mno­ho pře­ká­žek. A věr­ní divá­ci si zaslou­ží nadě­ji, že v Západozemí na čas zavlád­ne mír, byť tu nebu­dou vlád­nout hrdi­no­vé bez báz­ně a posk­vrn­ky a cha­rizma­tič­tí strůj­ci krás­ných nových svě­tů.

Ti pro­zí­ra­věj­ší ovšem vědí, že nic netr­vá věč­ně, moc korum­pu­je i ty nej­sil­něj­ší cha­rak­te­ry a dob­ré pří­běhy nikdy nekon­čí.

Ostatně autor kniž­ní před­lo­hy prv­ní čás­ti seri­á­lu George R. R. Martin dva posled­ní díly ješ­tě nedo­psal. Uvidíme, zda „jeho“ hrdi­no­vé dospě­jí tam, kam došli ti seri­á­lo­ví, nebo nás čeká něja­ké zásad­ní pře­kva­pe­ní.

---